Bylo vám teprve třináct let, když jste se stal hvězdou filmu Páni kluci. Jak jste se k natáčení dostal?
Už je to padesát let od natáčení a vždy se snažím odpovědět popravdě, ale nějak jinak. Zdeněk Zelenka, dnes známý režisér, byl tehdy začínajícím asistentem režie a přišel do naší školy hledat Tomáše, českého Toma Sawyera, do chystaného filmu Páni kluci. Nahlédl s paní ředitelkou do naší třídy během vyučování a já, vlastně nevím přesně čím, jsem ho upoutal. Vzal si mě na chodbu, kde jsme si chvíli povídali, a tím se odstartoval kolotoč konkurzů a mé herecké kariéry.
Jak konkurzy probíhaly? Co rozhodlo, že roli Tomáše nakonec dostanete právě vy?
Konkurzů byla celá série a adeptů na roli postupně ubývalo. Paní režisérky Plívová-Šimková a Králová nám zadávaly scénky ze scénáře, které jsme postupně předváděli. Fotili si nás, jestli jsme fotogeničtí, a kamerové zkoušky byly na Barrandově. Tam padla otázka: Chtěl bys hrát Tomáše, nebo Huberta? V tomto okamžiku už nejspíš bylo dávno rozhodnuto, takže přes to, že jsem řekl, že bych chtěl hrát toho Huberta, tedy Huckleberryho Finna, vyklubal se z toho Tomáš. Dnes jsem tomu rád, ale tehdy mě to trochu mrzelo.
Mohlo by vás zajímat
Jaké bylo natáčení s režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou? Byla přísná, nebo spíš mateřsky trpělivá s dětskými herci?
Plívča, jak jí říkám, když o ní mluvím, je taková hezká zdrobnělina, a tak si asi může každý domyslet, zda jsem ji měl rád, nebo nerad. Byla úžasná, moc příjemná, hodná a perfektně to uměla s dětmi. Zároveň ale velmi důsledná a neúprosná, když z nás chtěla vydolovat přesně ten výraz, tu náladu a aktivitu, kterou si pro daný záběr představovala. Až po letech jsem měl možnost nahlédnout do jejích příprav a poznámek ve scénáři a došlo mi tehdy, jak do detailu měla scény připravené a vymyšlené. Myslím si, že to tak měla nejen s dětskými herci, ale i s těmi dospělými.
Měl jste nějaké herecké vedení, nebo to bylo všechno spontánní dětské hraní?
Spontánní to určitě bylo, ale hlavně jsme měli hned dvě herecká vedení právě v osobách paní režisérky a její milované kolegyně, pomocné režisérky Drahušky Králové. S kluky i holkami jsme se skamarádili rychle a s některými z nich jsem i po těch 50 letech v kontaktu.
Jak jste vnímal náhlou popularitu po uvedení filmu?
Nevím, jak moc ta popularita byla náhlá a za jak dlouho po uvedení Pánů kluků se dostavila, ale šel jsem potom z natáčení do natáčení a každopádně se dostavila a velmi mi změnila život. Bylo mi to ale spíš nepříjemné a vnímal jsem to natolik jako diskomfort, že jsem vlastně nikdy ani na okamžik neuvažoval stát se v dospělosti hercem. Po základní škole jsem se hlásil na elektroprůmyslovku, protože jsem od malička byl modelář, kutil a zajímal se o techniku. To že jsem nakonec skončil na konzervatoři, byla další velká náhoda a životní výhybka.
Jak k tomu došlo?
Nebyla to herecká, ale taneční konzervatoř. Přitom jsem až do nástupu do prváku nikdy nikde netančil. Vybrali si mě na sportovní škole, kde jsem se věnoval sportovní gymnastice, právě kvůli mému pohybovému nadání, akrobacii a zkušenosti z filmu a televize. Když totiž hledali talenty pro nově zakládanou specializovanou třídu lidového tance, takzvanou první taneční speciální třídu, paní ředitelka jim tehdy nabídla mě. Takže jsem vlastně v té sportovce byl objeven dvakrát. Nejdříve pro film a potom pro tanec. Tanec jsem si ale na rozdíl od filmu velmi zamiloval a věnoval se mu až do 60 let, byť už jenom v amatérském tanečním divadle Bufo. Jestli to nebude tím, že mi prostě jeviště učarovalo, ale tanečníci nejsou tak slavní a populární, a to mi vyhovovalo.
Ve filmu jste byl odvážný, energický a trochu drzý kluk. Jak moc se tehdejší filmový Tomáš podobal skutečnému Michaelovi Dymkovi?
Sám to asi nedokážu úplně porovnat, ale moje milovaná třídní učitelka Anička Schmitzerová, manželka herce Jiřího Sováka, v nějakém dokumentu o osudech dětských hvězd o mě řekla, a to asi vystihuje přesně to, na co se ptáte, „Michal byl takový sympatický rošťák, na kterého ale bylo spolehnutí“. Rozhodně jsme si ale byli podobní tou živostí, veselostí a úsměvem. To mi snad vše zůstalo dodnes. Lidé mi často říkají, že mám stále stejný úsměv, a i moje životní motto je: s úsměvem jde všechno lépe.
V 80. letech jste emigroval do Německa. Jak těžké bylo začít tam nový život úplně od nuly?
Od malička jsem dělal těžké věci. Sportovní gymnastika na vrcholové úrovni je velká dřina, profesionální tanec je doslova řehole a na mé emigraci nebylo nejtěžší začínat od nuly, ale to rozhodnutí odejít a opustit rodinu, přátele a vše do té doby dosažené s rizikem, že už nikdy nic z toho neuvidím. Tak to za starého režimu bohužel bylo. Nový začátek v emigraci v Německu byl tedy něco očekávaného a s mojí tehdy ještě budoucí ženou Ivanou vytouženého. Jsme spolu 42 let, z toho 31 let manželé, a nikdy jsme toho nelitovali. Právě naopak – posunulo nás to a umožnilo nám to dosáhnout věcí, které by jinak nejspíš byly úplně jiné, nebo žádné.
Kdy jste si poprvé řekl, že návrat do Československa by mohl dávat smysl?
Bylo to tehdy přibližně stejné rozhodnutí jako odejít, a jestli to bude dávat smysl, bylo velmi nejisté. Pracovní nabídka, kterou jsem tehdy dostal – založit první pobočku velkého německého koncernu ve východní Evropě v Praze – byla tak výjimečná, že jsem to opět riskl. Samozřejmě že nás emigrace změnila. Rád to přirovnávám k cestě hloupého Honzy do světa na zkušenou jen s uzlíkem buchet. Když jsem se onehdy ucházel o novou práci, kde požadovali vysokoškolské vzdělání, které jsem kvůli emigraci nedokončil, a měl jsem napsat motivační dopis, napsal jsem tam, že mám vysokou školu života. A ty první dva těžké roky v emigraci vydaly za 10 let vysoké školy.
Čím se zabýváte dnes — zůstal jste alespoň částečně u umění?
Už se těším na zasloužený důchod, který je za dveřmi. U umění jsem zůstal pouze zájmově a občasně si zahraju v nějaké zahraniční produkci, kde potřebují německy mluvící herce. A taky už čtvrtou sezonu hostuji v Národním divadle v malé herecké trojroli v opeře Carmen, což vzniklo za covidu dost náhodně, ale nabídlo mi to možnost vrátit se na jeviště.
Jinak jsem profesně úplně jinde – v Německu jsem začínal jako skladník a vypracoval se až na jednatele a manažera společnosti. Chvíli jsem podnikal se solárními topnými systémy a naposledy jsem se živil jako datový analytik. První dva roky v emigraci jsem pracoval načerno a byla to úžasná škola života. Dělal jsem pomocné práce nebo i v italské restauraci. Vezmu si do úst Nerudův citát „vším, čím jsem byl, byl jsem rád“ a doplnil bych ho citátem z Pánů kluků, kde pan Augusta říká paní Janžurové: „když už něco dělám Apolenko, tak to dělám pořádně,“ a doplnil bych to ještě mým motem „s úsměvem jde všechno lépe“.
Sledujete současnou českou filmovou tvorbu? Zaujalo vás něco z novějších dětských nebo rodinných filmů?
Stejně jako u mnoha jiných věcí, jako například u vína, se nepovažuji za znalce a ani se o to nesnažím. Vína rozděluji samozřejmě na červená, bílá a růžová, ale hlavně na ta, co mi chutnají, anebo nechutnají. A tak je to i s filmy a vůbec veškerým uměním.
