O den později přivítala energická žena s úsměvem na tváři také gratulanty z radnice, kteří jí předali květiny spolu s dárkovým košem vybraných potravin. „Paní Stehlíková je nestárnoucí dáma, která nás ohromila radostí ze života a neskutečnou pamětí. Jsem rád, že jsem se s ní mohl osobně setkat a popřát jí pevné zdraví a mnoho dalších krásných chvil s nejbližšími,“ uvedl náměstek primátora města Zlína Vojtěch Volf.
Práce u Bati zavála paní Drahomíru do Zlína
Drahomíra Stehlíková se narodila čtyři roky po skončení první světové války jako jedno ze šesti dětí. Vyrůstala ve Vyškově, odkud odešla v patnácti letech jako spousta mladých za první republiky do Zlína. U Baťů se v kolektivu Mladých žen v Baťově škole práce připravovala na budoucí pracovní uplatnění. Zažila dřinu ve fabrice u „kruhu“, kde vlepovala stélky do bot, později pracovala celých 26 let jako rozpočtářka v inženýrské a projektové organizaci Centroprojekt. Na tuto práci a životní období nedá dopustit a vzpomínkami se do něj často vrací.
Se svým budoucím manželem se seznámila u Baťů, těšili se ze dvou synů a byli aktivní turisté. Od roku 1964 žije v domě Drofa, který byl postaven jako experimentální obytný dům s prvky kolektivního bydlení. Není bez zajímavosti, že v týmu architekta Drofy, jehož jméno tento dům nese, paní Stehlíková léta pracovala. Její cenné zkušenosti a rady dokonce uplatnil pracovní tým, když na Drofě restauroval vzorový reminiscenční byt.
„Paměť mi slouží, pusa mi jede,“ říká jubilantka
Drahomíra Stehlíková i přes svůj požehnaný věk stále sleduje společenské dění, aktuálně olympiádu, a je velmi samostatná. S pomocí služeb a svých blízkých žije sama v prostředí svého původního bytu a má energii na rozdávání.
„Paměť mně slouží, pusa mi jede,“ směje se paní Stehlíková. „Nečtu, protože špatně vidím, celý den přemýšlím a vzpomínám a, abych řekla po pravdě, stále pracuji. Vzpomínám třeba na rozpočty projektů, které jsme v Centroprojektu dělali. Ráda bych tu ještě byla, jsem šťastná, vůbec se nenudím. Přitom nespím, vždycky mi stačily tři hodiny spánku. Jediné je, že mám smůlu, že už tu neznám lidi, je to tady vše poumírané,“ posteskla si jubilantka, která ale zároveň svěřila radost, že vůbec není sama. Společnost jí dělají rodinní příslušníci, kteří za ní přicházejí každý den.
K milým návštěvám přidává i sestřičky a pečovatelky, které pozitivně smýšlející jubilantka neopomněla na závěr pochválit. „Chodí za mnou „včelička“ a Charita. Oni se o mě krásně starají. Jsem velice spokojená, jestli někdo není spokojený, tak já jsem opravdu se vším spokojená. Stát o ty staré dobře pečuje,“ pochvaluje si paní Drahomíra.
