Setkání se uskutečnilo v pondělí 24. března na základně v Ostravě Zábřehu, kde je sídlo leteckých záchranářů. Tehdy zasahující lékař a záchranář s někdejší pacientkou strávili dojemné společné chvíle. Veronika se podělila o svůj životní příběh se svými zachránci. Přestože její vážná zranění nezůstala bez následků, slaví nemalé úspěchy v para atletice, vychovává dnes již osmiletou dceru a stále pilně usiluje o to, aby se opět dokázala postavit na vlastní nohy. I přes svůj nelehký osud je Veronika člověk milující život a umí si ho užít naplno. Může tak být příkladem nezdolnosti a optimismu i pro další lidi, kteří zápasí s vážnými zdravotními problémy. „Konečně se mi splnil sen a já dneska mohla poděkovat lidem, kterým vděčím za svůj život,“ sdělila zachráněná při setkání.
Neformální setkání probíhalo ve velmi přátelském duchu. Veronika si prohlédla vrtulník a zázemí leteckých záchranářů, stejně jako vozidla zdravotnické záchranné služby. Ředitel ZZS MSK David Holeš, který byl zároveň lékařem, podílejícím se před lety při nehodě na záchraně Veroniky, řekl: „Málokdy máme podobně silnou pozitivní zpětnou vazbu na naši snahu zachránit lidský život, jako je ta dnešní. Příběh Veroniky a její chuť žít jsou pro mne i kolegy obrovskou motivací do další práce.“
Mohlo by vás zajímat
Jak vidí Veronika samu sebe
Ze života před nehodou, kterou jsem měla 25. března 2010, si nepamatuju nic. Do nemocničního pokoje mi vyvěšovali fotky nejbližších, ale pamatovala jsem si jen mamku, taťku a sestru. Netuším, co jsem měla ráda, jaké jsem měla koníčky, jací byli mí kamarádi z té doby. Z vyprávění vím, že mám maturitu z kuchařiny. Je ale zvláštní, že vaření a pečení mě k sobě přitáhlo i po nehodě, kdy jsem, dalo by se říct takzvaně nový člověk.
Nepamatuju si ani na dopravní nehodu. Z doslechu vím, že jsem řídila auto Škoda Favorit a měla jsem přejíždět hlavní cestu ve Stonavě, když do mě z boku narazilo jiné auto, které po té hlavní cestě jelo v obci rychlostí 100 kilometrů v hodině. Byla jsem v bezvědomí, s těžkým poraněním hlavy. Ošetřující lékaři prý mým rodičům řekli, že pokud se vzbudím, nebudu už nikdy hýbat rukama ani nohama. Na neurochirurgii a poté na spinální jednotce jsem ležela zhruba půl roku. Pak mě přeložili do Rehabilitačního ústavu Hrabyně. Zpátky domů jsem se tedy vrátila až po roce od nehody.
Z toho prvního roku si nepamatuju všechno, spíš jen takové ústřižky. Když jsem si po čase začala uvědomovat co se děje, začala jsem vnímat přítomnost, řekla jsem si, že tohle přece nemůže být konec, a že to nevzdám a začala jsem makat. Rozhodla jsem se, že se na ty nohy prostě postavím a ať si doktoři říkají co chtějí. Dokonce jsem z vlastní vůle vysadila léky na spasmy a na bolest, abych mohla naplno vnímat své tělo. I když to někdy hodně bolelo, rehabilitace byly mnohem efektivnější.
V roce 2017 jsem porodila dceru Kristýnku. A o dva roky později jsem začala trénovat para atletiku. Dneska vrhám koulí, házím oštěpem a diskem. Absolvovala jsem již i závody v zahraničí – 2023 v Maroku, 2024 v Ománu, odkud jsem si přivezla dvě bronzové medaile a letos jedu na závody do Tunisu. Bydlím v rodinném domku v Ostravě se svou rodinou. Posledním krokem k mé svobodě bylo postavení plošiny ven na zahradu přímo z mého pokoje. Od té doby jsem plně soběstačná a nic mě nezastaví.
Foto: ZZSMSK
