Domov není vždy oáza klidu
Domov by měl být útočištěm, kde vládne klid, pocit bezpečí a jistota. Ne vždy tomu však tak je. Pro některé se stává místem strachu, napětí a neustálé nejistoty. „Domácí násilí není ‚rodinná hádka‘, není to ani ‚krize vztahu‘ a už vůbec to není něco, co se má řešit za zavřenými dveřmi,“ upozorňuje policejní mluvčí Veronika Hokrová.
Domácí násilí se totiž často neozývá nahlas hned. Začíná nenápadně – kontrolou, ponižováním, neustálými výčitkami, manipulací nebo postupnou izolací od okolí. Právě tato tichá forma bývá nejnebezpečnější, protože ji oběti dlouho nepovažují za násilí.
Násilí mění podobu, ale cíl zůstává stejný
Domácí násilí nemusí znamenat jen fyzické útoky. Může mít podobu bití, škrcení nebo omezování pohybu, ale také dlouhodobého psychického nátlaku, vyhrožování, ponižování a zastrašování. Často se objevuje i sexuální nátlak, ekonomické omezování, kdy jeden z partnerů kontroluje finance nebo zakazuje druhému pracovat, případně sociální izolace, při níž je oběť postupně odstřižena od rodiny a přátel.
„Nejde o jednorázový konflikt, ale o dlouhodobý vzorec nesprávného chování, který ničí nejen zdraví, ale celé životy,“ upřesňuje Hokrová. Typickým znakem domácího násilí je jeho opakování. Napětí a útoky se střídají s obdobím klidu, omluv a slibů, že se vše zlepší. Tento začarovaný kruh bývá jedním z hlavních důvodů, proč oběti zůstávají. Doufají ve změnu, která však ve většině případů nepřichází.
Policie vstupuje ve chvíli, kdy už jde o bezpečí
Policie se s domácím násilím setkává napříč generacemi. Když policisté přijíždějí na oznámení, často nevidí jeden konflikt, ale dlouhodobý vzorec chování, který oběť postupně ničí. „Policie stojí na začátku změny, na začátku postupu všech kompetentních orgánů, které situaci mohou či alespoň pomohou vyřešit,“ popisuje Hokrová.
Úkolem policistů není soudit, ale chránit. Na místě vyhodnocují míru ohrožení, zajišťují bezpečí oběti a mohou využít institut vykázání agresora ze společného obydlí. Tento krok dává ohrožené osobě čas, prostor a možnost nadechnout se a rozhodnout se, jak dál. Součástí řešení je i spolupráce s intervenčními centry, která obětem poskytují odbornou pomoc, podporu a informace o dalších možnostech ochrany.
Oběť není viník
Obětí domácího násilí může být žena, muž, dítě, dospívající i senior. Společným jmenovatelem není slabost, ale strach, závislost a postupné lámání sebevědomí. Zvlášť citlivě situaci vnímají děti, které vyrůstají v prostředí plném křiku a napětí. Přenášejí si tyto vzorce do dalšího života, aniž by chápaly, že násilí do vztahů nepatří. Mlčení násilí neukončí. Zavolat o pomoc není selhání, ale odvaha.
Mohlo by vás zajímat
Odpovědnost leží i na agresorech
Domácí násilí není „chyba v afektu“ ani omluvitelný výbuch emocí. Jde o opakující se vzorec chování, který má své následky. Agresorům hrozí vykázání ze společného obydlí, zákaz kontaktu s obětí, trestní nebo správní řízení. Omluvy samy o sobě nestačí. Změna je možná pouze tehdy, pokud si agresor svůj problém připustí a vyhledá odbornou pomoc. Psychologové, terapeuti a specializované poradny mohou pomoci tento vzorec chování změnit – pokud o to dotyčný skutečně stojí.
Mlčet znamená nechat násilí růst
Prevence domácího násilí nezačíná u policejních zásahů, ale u všímavosti okolí a ochoty neodvracet zrak. Začíná v rodinách, ve školách i mezi přáteli. Každé zavolání, každý rozhovor a každé „nejsi v tom sám“ může zabránit tomu nejhoršímu.
Pomoc existuje a je dostupná. Pokud se nacházíte v ohrožení, volejte 158 nebo 112. K dispozici jsou intervenční centra, krizové linky a odborníci, kteří pomáhají lidem znovu získat bezpečí, důstojnost a kontrolu nad vlastním životem. Domácí násilí není soukromá záležitost. Je to problém, který se týká celé společnosti.
