Byla to zkušenost, která moje vnitřní nastavení
Jako člověk, který si obvykle užívá ticho a klid, najednou sama nahlédla do světa těch, pro které je samota temnou a nekonečnou propastí – někdy jen dočasně, někdy každý den. „Byla to zkušenost, která změnila moje vnitřní nastavení. Místo otázky, co mi život může dát, jsem se začala ptát, co můžu dát já. Právě v době, kdy organizace ADRA hledala dobrovolníky, jsem to brala jako jasné znamení,“ popsala čtyřicetiletá dobrovolnice.
Andrea dle svých slov chtěla darovat někomu z domova seniorů kousek svého času a alespoň na chvíli ho vytrhnout z každodennosti. „Třeba někomu, kdo už nemůže chodit, pro koho je procházka venku jen vzpomínkou nebo velkou výzvou,“ vysvětlila své záměry dobrovolnice.
Uvnitř dobrovolnice probíhal boj
První návštěva u seniorky v domově v ní zanechala zvláštní, nejistý pocit. „Nikdo mě nevítal s úsměvem nebo nadšením. Sice jsme našly společné téma, ale nedokázala jsem poznat, zda to bylo ze zdvořilosti, nebo z opravdového zájmu,“ popsala první návštěvu u staré ženy.
Dle jejich slov viděla před sebou ženu, která nemůže chodit, nechce cvičit, těžko hledá důvod k radosti a je nervózní z cizího člověka. „Uvnitř mě probíhal boj, proč chodit za někým, kdo o to možná ani nestojí. Proč být někde, kde nejsem žádaná. Moc jsem chtěla být přínosem a na chvíli jsem zapomněla, že to celé není o mně ani o mém naplnění představ. A tak jsem si dovolila dát tomu čas, pustit představy a vytvořit prostor oběma,“ popsala Andrea dál své pocity.
Další návštěvy přestala plánovat. Přijala, že někdy budou krátké, nebo že se občas takzvaně otočí a pojede domů.
Náhlý obrat. Seniorka navzdory těžkostem neztratila lásku k životu
Pak se něco změnilo. „Postupem času jsem začala víc rozumět jejím postojům a zároveň jsem měla možnost pozorovat ženu, která navzdory těžkostem neztratila lásku k životu. Viděla jsem ženu, která se umí smát, která vzpomíná na minulost se slzami, ale i s obrovskou vděčností. Dokonce si stanovila cíl znovu se projít po zahradě, i když teď neudělá ani jeden krok,“ řekla dobrovolnice dojatě.
Všem, kteří váhají, zda se stát dobrovolníkem, vzkazuje jediné: „Zapomeňte na představy, jak by to mělo vypadat. Zapomeňte na očekávání, která by měl naplnit ten druhý. Dobrovolnictví není o nás, a právě proto z nás sejme tlak být dokonalí. Někdy stačí jen být tam, naslouchat a dovolit si mlčet. Ticho nemusí být trapné. Často v něm vznikne prostor pro myšlenky, vzpomínky nebo malý krok k dalšímu otevření.“
