Letadlo se rozpadlo nad pralesem
Štědrý den roku 1971 měl být pro sedmnáctiletou Juliane Koepcke obyčejným návratem domů. V peruánské Limě právě oslavila dokončení školy a společně se svou matkou nastoupila do letadla společnosti LANSA směřujícího do města Pucallpa. Nikdo z cestujících netušil, že za necelou hodinu se jejich let promění v jednu z nejděsivějších katastrof v dějinách Peru.
Krátce před přistáním zasáhl stroj blesk. Výbuch rozerval trup letadla a trosky se rozletěly nad nekonečnou zelení amazonského pralesa. Většina pasažérů zemřela okamžitě. Juliane však čekal osud, který dodnes působí téměř neuvěřitelně.
Dívka se probudila až po mnoha hodinách pod sedadlem uprostřed džungle. Měla otřes mozku, zlomenou klíční kost a tělo plné ran. Nad hlavou se jí tyčily obrovské stromy a kolem panovalo ticho, které přerušoval jen křik tropických ptáků. Nejprve hledala svou matku. Místo ní ale nacházela jen těla mrtvých cestujících rozházená mezi troskami.
Musela se spolehnout jen sama na sebe
Juliane si brzy uvědomila, že pomoc možná nikdy nepřijde. Nad pralesem sice občas zaslechla pátrací letadla, hustá džungle ji však dokonale ukrývala. Rozhodla se proto jednat. Věděla, že voda často vede k lidem, a tak začala sledovat proud potoka, který ji odváděl stále hlouběji do neprostupného pralesa.
Devět dní bojovala s hladem, bolestí i vyčerpáním. Brodila se vodou, spala mezi hmyzem a neustále riskovala setkání s divokými zvířaty. Nakonec však na břehu zahlédla člun a poblíž i malou dřevěnou chatrč. Vyčerpaná dívka už téměř nedokázala stát.
Když ji objevili místní muži, nemohli uvěřit vlastním očím. O havárii slyšeli v rádiu a byli přesvědčeni, že nikdo nepřežil. Juliane ošetřili a převezli do nemocnice. Teprve poté záchranáři nalezli vrak letadla a potvrdili krutou skutečnost – mladá dívka byla jediným člověkem, který katastrofu přežil.
Výbuch proměnil důl v podzemní past
Také Randal McCloy se jednoho rána vydal do práce, aniž by tušil, že ho čeká boj o holý život. Psal se 2. leden 2006 a šestadvacetiletý horník sfáral do dolu v Západní Virginii po novoroční dovolené společně s dalšími muži.
Mohlo by vás zajímat
Pak přišel výbuch.
Mohutná exploze otřásla podzemními chodbami a část dolu se zřítila. Tunely zaplnil jedovatý metan a oxid uhelnatý. McCloy a jeho kolegové se pokusili uniknout na povrch, cesta ven však byla zavalená sutí. Zůstali uvězněni tři kilometry pod zemí bez jistoty, že je někdo vůbec najde.
Psali dopisy na rozloučenou
Horníci se snažili přežít v improvizovaném úkrytu z plastové fólie. Každou chvíli někdo z nich bušil těžkým kovovým hřebem do stěny tunelu v naději, že jejich zoufalé volání někdo uslyší. Odpověď ale nepřicházela.
Hodiny se měnily v nekonečné utrpení. Muži slábli kvůli jedovatým plynům, ztráceli orientaci a postupně i vědomí. Nakonec začali psát dopisy svým rodinám a modlili se, aby jejich blízcí alespoň zjistili, co se s nimi stalo.
Pomoc se k nim dostala až po 41 hodinách. Záchranáři našli Randala McCloye sotva při vědomí pod tělem jednoho z kolegů. Ostatní horníci zemřeli.
Krátce nato navíc došlo k tragickému omylu. Kvůli špatnému spojení se na povrch dostala mylná zpráva, že přežili všichni. Propukly oslavy, které trvaly celé tři hodiny. Až poté přišla zdrcující pravda.
Dokázali přežít navzdory všemu
McCloy strávil dlouhé týdny v kómatu. Lékaři bojovali s poškozením mozku, plic, srdce i dalších orgánů a jeho šance na uzdravení byly mizivé. Přesto se po měsících rehabilitací znovu postavil na nohy.
Příběhy Juliane Koepcke i Randala McCloye připomínají, jak neuvěřitelně silná dokáže být lidská vůle. Oba se ocitli na místech, kde smrt čekala téměř jistě. Přesto přežili. Možná právě tehdy se rodí skutečné zázraky – v okamžicích, kdy člověk už nemá vůbec nic, kromě poslední jiskry naděje.
