Kůra vrbová je účinná, dráždí však žaludek
Celá tisíciletí znali lidé účinný prostředek proti bolesti, ať už se jednalo o starověký Egypt či africké nebo americké domorodce. Lék byl připravován stejným postupem. Oloupanou kůru z vrby přelili vařící vodou a nechali nějakou chvíli louhovat. Nálev je účinný, má však i své nedostatky. Je příšerně hořký, takže máte co dělat, abyste ho hned zas nevyplivli, když ho přece jen polknete, je vám zase na zvracení, dráždí totiž žaludek.
Kyselina salicylová byla objevena již před Hoffmannem
Tou účinnou látkou, kterou vrba obsahuje, je kyselina salicylová. V roce 1859 chemik Hermann Kolbe rozluštil chemické složení sloučeniny a vymyslel navíc, jak ji uměle vyrobit. Avšak nepodařilo se odstranit nepříjemné vedlejší účinky ani hořkou chuť.
Mohlo by vás zajímat
Felix Hoffmann, také chemik, měl otce trpícího revmatismem. Užíval právě kyselinu salicylovou, ale neustále žádal syna, aby mu vyrobil něco šetrnějšího.
Mladý chemik měl úspěch
Felix nejprve pracoval v lékárnách, poté teprve studoval farmacii a chemii na univerzitě v Mnichově, kde byl jedním z jeho vyučujících Adolf von Baeyer, který obdržel v roce 1905 Nobelovu cenu za chemii. Na základě jeho doporučení získal Felix roku 1894 místo ve farmaceutické výzkumné laboratoři firmy Bayer v Elberfeldu. Zde mohl konečně bádat nad vhodným lékem.
10. srpna 1897 se mu podařilo vyrobit kyselinu acetylsalicylovou obohacením acetylové skupiny látkou obsaženou ve vrbové kůře. Jeho kolega Arthur Eichengrün sice později tvrdil, že nápad pocházel ve skutečnosti od něj, ale ať už to bylo jakkoliv, povedlo se.
Farmakolog, odpovědný za zkoušení nových léků, byl ze začátku poněkud skeptický. Říká se, že vedoucí farmaceutické laboratoře jako první spolkl nový lék, teprve pak se testovaly jeho účinky na zvířatech. Veškeré výsledky však byly dobré, látka působila nejen proti bolesti, měla také protizánětlivé účinky a snižovala teplotu, vedlejší účinky byly přitom podstatně mírnější. Tak mohl být pan Hoffmann starší spokojen.
Vznik názvu byl zajímavý
Ovšem když si chtěla firma Bayer novou látku nechat v Německu patentovat, byla její žádost zamítnuta. Není to prý nic nového, když v této oblasti bádal už Francouz Charles Gerhardt v roce 1853. Vědci tedy museli přihlásit lék u císařského patentního úřadu v Berlíně jako výrobek s ochrannou známkou – a k tomu bylo třeba, aby měl výstižný obchodní název. V roce 1899 tedy dostala tato látka jméno Aspirin. Písmeno A přitom znamenalo acetyl, a spir bylo údajně odvozeno od botanického názvu Spiraea, česky tužebník, což je rostlina, obsahující látku prakticky identickou s kyselinou salicylovou.
Aspirin nastoupil své vítězné tažení, v roce 1909 zajišťoval prodej tohoto léku třetinu celkového obratu firmy Bayer.
Jak vlastně účinkuje?
Jak daná látka ale účinkuje v těle, nebylo jasné ještě dlouho. Až na počátku 70. let objevil britský farmakolog John Robert Vane mechanismus, jak v organismu látka působí (získal za to roku 1982 Nobelovu cenu za medicínu). Látka ASS totiž brání tvorbě prostaglandinů, což jsou látky podobné hormonům, přítomné v různých orgánech. Podílí se na vzniku bolesti a zánětlivých procesů, ale také kupříkladu regulují rozšiřování nebo stahování cév. Aspirin se proto začal užívat i jako prevence proti infarktu či mozkové mrtvici. Není divu, že si ho na Měsíc přivezl i Neil Armstrong nebo si jej berou s sebou horolezci na Mount Everest. V současnosti prý spolykají lidé celého světa ročně víc než 40 tisíc tun aspirinu.
