Všichni rejsci jsou malí, ale bělozubka nejmenší se vedle nich skoro ztrácí. Drobný rejsek obecný je zhruba dvakrát tak velký a známý rejsek vodní ještě mnohem větší.
Jak je velká (malá)?
Bělozubka nejmenší může měřit od špičky čenichu až po kořen ocasu pouhých 36 mm a ocas jí přidá dalších jen 24 mm. Váží nejvýše 2,5 až 3 gramy. Je to nejmenší pozemní suchozemský savec (nejmenší savec vůbec je vzácný netopýr thajský, který váží nejvýše 2 gramy). Bude-li někdy objeven ještě menší savec, nebude o mnoho menší než bělozubka, protože by vůbec nemohl žít. Zemřel by prostě hlady.
Jak to chodí
Savci musí udržovat stálou vnitřní tělesnou teplotu, a ta je po většinu jejich života odlišná od teploty okolního vzduchu. Savec se musí zahřívat či ochlazovat a k tomu potřebuje energii. Aby ji získal, spotřebuje mnoho potravy. Plaz, který se ohřívá sluněním a ochlazuje třeba tím, že vyhledá stín nebo vodu, potřebuje jen desetinu potravy nezbytné pro stejně velkého savce.
Podle toho, zda je savec teplejší nebo chladnější než jeho prostředí, přijímá či ztrácí teplo svou kůží. Množství tepla vyměněného touto cestou závisí na ploše kůže v poměru k objemu celého těla. Je jasné, že savec s velkým povrchem těla a malým objemem bude muset vydat více energie pro zachování stálé vnitřní teploty než savec s velkým objemem a malým povrchem těla. Platí tedy zásada: čím větší savec, tím větší má tělesný objem a relativně menší povrch těla. Spotřebuje tedy poměrně méně potravy. Proto mohou velryby žít bez potíží v téměř mrznoucí vodě, ale rejsci mají neobyčejně rychlou výměnu látkovou, což se projevuje i neobyčejnou chutí k jídlu, kterou tito hmyzožravci mají.
Žere pořád
Rejsek musí žrát téměř neustále, aby si zachoval stálou vnitřní teplotu. Krmí se ve dne i v noci – i když za dne se snaží skrývat. Jeho spánek je jen řada krátkých zdřímnutí, z nichž ho vždycky probere hlad. Dospělý rejsek sežere denně tolik potravy, kolik odpovídá dvěma třetinám jeho hmotnosti, a může zemřít hladem, zůstane-li bez potravy déle než tři hodiny. Přesněji řečeno zemře proto, že ztratí kontrolu nad svou tělesnou teplotou. Zahyne přehřátím nebo chladem. Rejsci jsou úspěšní v boji o život, ale savec, který by byl podstatně menší než bělozubka, by prostě nedokázal žrát tak rychle, aby nepošel hladem.
Způsob života a fyziologie rejsků
Rejsci jsou, jak již bylo výše uvedeno, hmyzožravci. Rejsci snědí jakéhokoli malého bezobratlého živočicha, kterého najdou, stejně jako některá semena a jiné části rostlin. Pohotově vyhledají a rychle sežerou i uhynulou myš. Napadnou i živé, slabší jedince a drobná mláďata. Pohybují se rychle, krátkými přerušovanými výpady. O životě bělozubky nejmenší toho příliš mnoho nevíme, ale pravděpodobně dobře plave a dobře šplhá, ale jen když skutečně musí.
Kromě doby, kdy samice vychovává mladé, žije tento tvoreček samotářsky, dělá si nory mezi kořeny stromů a loví v křoví. Návštěvy jiných rejsků ve svém revíru nijak nevítá. Není divu, že rejsci jsou přísloveční svou nesnášenlivostí. Jejich náhodná setkání se rychle vyvinou v hlučný spor, který ale nevede ke zraněním, je to spíše vzájemná výměna urážek. Poražený se nakonec vzdálí a vítěz ho nepronásleduje. Protože u rejsků může přerušení pravidelné dodávky potravy vést ke smrti, je jistě výhodné, je-li jejich populace rozptýlena.
Jsou v zásadě jedovatí
Všichni rejsci produkují spolu se slinami slabý jed. Je dostatečně silný, aby zneškodnil živočicha velikosti dešťovky, ale slouží hlavně k obraně. Masožravec, který sežere rejska, většinou okamžitě zvrací. Jen sovy loví a žerou rejsky běžně.
Tvorbou jedu připomínají rejsci vzdáleně plazy, ale skutečně hodně vzdáleně. Vědci se domnívají, že rejsci se vyvinuli již dávno – jejich historie byla vystopována až do doby před 80 miliony let.
