Evropa objevuje chlupaté obry
Evropa se o mamutech dozvěděla koncem roku 1665. Nizozemec Nikolaus Witgen, který se vracel z Ruska, popisoval obří zvířata podobná slonům, celá pokrytá dlouhou srstí, objevující se v severní Sibiři. Zprávy zněly tak neuvěřitelně, že jim mnozí odmítali věřit. Pozdější expedice na severosibiřské pobřeží však přinesly důkazy. Francouzský přírodovědec Georges Cuvier tato zvířata pojmenoval „mamuti Rusů“. Ukázalo se, že právě v těchto končinách skončila před tisíciletími pouť obrovských stád. Proč ale zahynula, zůstávalo záhadou.
Příroda uchovává mrtvé v mrazivém sejfu
Mrtvá těla mamutů ležela na zmrzlé půdě. Řeky je postupně zasypaly pískem, bahnem a hlínou, které vzápětí rovněž promrzly. Ani krátká polární léta nedokázala teplo dostat do hloubky. Mamuti tak zůstali konzervováni jako v přírodním mrazáku.
Mohlo by vás zajímat
Už roku 1692 cituje zoolog Alfred Brehm diplomata Idese, který slyšel o „ohromně velkém zvířeti, tři až čtyři metry vysokém, s dlouhou hlavou a nohama jako medvěd“. Přesto zoologové tvrdili, že mamuti tehdy už dávno vyhynuli – nejpozději po konci doby ledové.
Nález u Berezovky šokuje vědu
Zlom přišel roku 1800. Cestovatel Adams se na Sibiři dozvěděl o senzačním objevu: u řeky Berezovky byl nalezen kompletní zmrzlý mamut i s kůží a srstí. Když dorazil na místo, bylo už zvíře částečně zohavené – místní Jakuti krmili jeho masem psy, hodovali na něm i dravci. Adams shromáždil alespoň zbytky. Jen kůže vyžadovala k přepravě deset silných mužů. Relikvie byly dopraveny do Petrohradu, kde vyvolaly zásadní otázku: jak mohlo tak obrovské zvíře zamrznout tak rychle, že se nezkazilo?
Vědci tápou nad příčinou smrti
Teorie se množily. Nejstarší tvrdila, že zvířata „spadla do ledu“. Jenže mamuti nebyli nalezeni v ledovcích, ale v písčitých jílech nížin. Jiní předpokládali utonutí v řekách, jenže těla neležela v deltách ani ramenech a maso bylo překvapivě čerstvé. Bahenní teorie, podle níž mamuti uvízli v blátě a byli náhle zmrazeni, také selhávala. Nikdy se nenašla zmrazená zvířata přímo v bahně.
Poslední sousto odhaluje náhlý mráz
Britský zoolog Ivan Sanderson upozornil na klíčový detail z Adamsova nálezu: v žaludku i na jazyku mamuta se nacházely čerstvé zbytky trávy, ostřic a lučních rostlin. Zvíře nestihlo potravu ani spolknout.
To naznačuje jedinou věc – extrémně rychlý a ničivý mráz. Objevily se úvahy o posunu zemské osy, o pohybu zemské kůry, sopečných erupcích a zatemnění Slunce. Prudký pokles teplot by mohl mamuta doslova udusit ledovým vzduchem. Sníh a bahno pak tělo uzavřely do mrazivého hrobu na tisíciletí.
Mamuti přicházejí z Afriky
Podle paleontologů mají mamuti kořeny v Africe. Jejich vzdálení předchůdci – moeritheria – byli malí, bez klů a chobotu. Později se objevili mastodonti a stegodonti, rozšíření v Africe i Asii. Mamuti samotní prošli vývojem od teplostepních forem ke chladnomilným obrům doby ledové. Jejich podobu známe nejen z nálezů, ale i z jeskynních kreseb pravěkých lidí ve Francii a Španělsku.
Přežívají mamuti dodnes?
Francouzský zoolog Bernhard Heuvelmans zašel ještě dále. Ve svém díle Na stopě neznámých zvířat tvrdil, že v neprozkoumaných oblastech světa mohou dodnes přežívat neznámé druhy – včetně mamutů. Opíral se i o staré zprávy. Kozácký ataman Jermak Timofejevič prý roku 1580 popsal „velké chlupaté slony, živé hory masa“, které místní považovali za poklad země. Fantazie? Omyl? Nebo stopa něčeho, co lidstvo přehlédlo?
Led, který si pamatuje víc než lidé
Zmrzlí mamuti jsou víc než paleontologickou kuriozitou. Jsou zprávou z dávné minulosti o světě, který se dokázal změnit během okamžiku. A zároveň připomínkou, že příroda má své mechanismy, jimž stále úplně nerozumíme.
Možná mamuti skutečně patří jen do ledu a legend. A možná někde na severu stále leží odpověď – zamrzlá, trpělivá a čekající.
