Historie
Roku 1327 přestal být hraniční pevností, když slezská vévodství připadla jako léno českým zemím. Roku 1508 jej koupili Sedlničtí z Choltic. V letech 1534 – 1548 jej tito páni přestavěli na renesanční zámek. Z této doby také pochází brána s věží, které se jako jediné dochovaly do dnešní doby. Roku 1621 zámek vydrancovala neapolská vojska, jimž velel Karel Spinelli. To ale bohužel nebylo poslední rabování. Další proběhlo v roce 1626 Dány a roku 1628 Valdštejnovými vojsky. V letech 1642 – 1649 obsadili zámek i město Švédové.
Roku 1714 získal zámek rod Wilczků, který jej měl v držení až do roku 1945, tehdy byl vyvlastněn.
Mohlo by vás zajímat
Od 30. let 20. století se ale stal v podstatě neobyvatelným, jelikož se ocitl v centru těžby uhlí. Poklesl v důsledku těžby dokonce o 16 metrů! Jeho zdivo tak bylo vážně narušeno. V 90. letech 20. století se stal majetkem města Ostravy. Rekonstrukce byla nákladná, poté sem však byly umístěny stálé muzejní expozice, konají se tu i různé akce. Pro veřejnost byl otevřen roku 2004. Zajímavou atrakcí je kupříkladu Muzeum záhad v hradním sklepení. K vidění je tu maska smrti, záhadná templářská relikvie nebo sošky trpasličích démonů. Nachází se tu i expozice permoníků a čertů. Každoročně se zde koná festival Colours of Ostrava, Letní shakespearovské slavnosti či Slezskoostravský Rock-Fest.
Pověsti
Ještě předtím, než sem začali proudit lidé, byl hrad domovem mnoha zvláštních bytostí, jako Červeného mužíčka, který prý střežil poklady, Železného rytíře nebo černého psa s planoucím očima.
Ovšem jednou z největších zdejších záhad je Bílá paní. Ženská postava se vždy objevila v noci, oděna do bílých šatů, v pravé ruce nesla pozlacený klíč a v levé svícen. Kráčela po chodbách – a to tehdy, když měl některý člen rodiny majitele hradu zemřít. Spatřit ji nebylo jen tak. Pouze ten ji spatřil, kdo byl v den jejího zjevení u zpovědi. A tak ji viděla kupříkladu stará komorná majitele hradu pana Jiřího Sedlnického z Choltic roku 1573. Hostem tu byl tehdy pan Otík z Kounic. Všichni povečeřeli a pak dlouho do noci rokovali o politických poměrech. O půlnoci požádal pán hradu svou komornou, aby mu přinesla jistou listinu z rytířského sálu.
Ta otevřela dveře do sálu a strnula. Hrozně se lekla, protože zřetelně viděla Bílou paní, která právě vycházela z protějších dveří. Komorná však nemohla křičet ani utíkat. Teprve za nějaký čas, kdy se vzpamatovala, běžela vyděšená a bledá zpět k hostům.
Když jim o svém zážitku vyprávěla, zbledl i pan Sedlnický. Přestože posléze ujišťoval manželku, že se nic nestane, neboť jsou přece všichni zdrávi, zábava přece jen vázla. Na druhý den se zdánlivě opravdu nic nedělo. Pan Otík se s nimi rozloučil a odjel. Jeho kůň však klopýtl, pan Otík spadl do Ostravice a uhodil se hlavou o kámen. Pochopitelně se utopil. Od těch časů se Bílá paní v zámku ukázala ještě několikrát a vždy na druhý den zemřel někdo z rodiny majitele či z nejbližšího okruhu přátel.
