Jak často střídáte obory své činnosti a hlavně proč?
Musím začít střední školou, protože tam to celé vlastně začalo. Jako holku mě lákaly policejní složky a tedy studium na policejní škole. Jenže podle rodičů to bylo daleko na dojíždění, a hledali pro mě jinou střední školu, která by byla blízko. Svým způsobem jsem je chápala a respektovala jejich rozhodnutí. Cosi ve mně mi ale říkalo, že všechno může být i jinak. Takže
jako střední školu jsem nakonec absolvovala všeobecnou strojařin. Klasické dívčí studijní profese, jako třeba střední ekonomická škola nebo zdravotnický škola a s nimi spojená následná kariéra mě tehdy fakt nebraly. Ani plánovaná kariéra technickohospodářského pracovníka mi ale moc nevoněla. Někde jsem ale musela začít.
Co nastalo po maturitě?
Tak po absolvování školy jsem měla v plánu kvalifikovanou administrativní práci v Uranových dolech Příbram, ty ale ještě během mého studia zrušily, takže jsem zvažovala, co vlastně dál. Svoji budoucnost jsem ve strojírenství neviděla. Takže – práce mimo obor, ve kterém jsem se dál rozvíjet nechtěla.
Mohlo by vás zajímat
Jaký obor jste zvolila?
Protože tehdy byl nedostatek práce, nastoupila jsem tady v místě do Hotelu u Bílého lva jako servírka. Nakonec jsem byla ráda, protože jsem tušila před sebou určitou perspektivu právě v gastronomii a službách s ní spojených. Jíst se musí, takže jsem v tom viděla jakousi jistotu. Podotýkám v gastronomii, ne jako doživotní servírka, protože jsem následně přesídlila do masokombinátu, tedy do kanceláře. No a tam jsem poznala manžela, přišla rodina, skončila mateřská a já stála opět na prahu rozhodování, co dál. Nakonec jsem nastoupila jako pomocná síla do kuchyně hotelu a za čtyři roky se vypracovala na pozici provozní hotelu. Jenže dál nebylo kam profesně postoupit, tak jsem se rozhodla otevřít si vlastní specializovanou restauraci.
Říkáte specializovanou, tedy na co?
Oslovily mne francouzské palačinky, dneska bych řekla creperie. Lákalo mě vyzkoušet rozdíl mezi takovým tradičním pojetím palačinky připravené na pánvi a namazané marmeládou. Francouzské palačinky se dělají úplně jinou technologií. Roztírají se na tenko na velké ploše, nerolují se, ale skládají a dovolují experimentovat s náplní i vrchní přízdobou. To je ten francouzský smysl pro detail. Dělají se nejen na sladko a na slano, ale třeba dobře kombinace obého. Tenké, roztíratelné těsto k tomu přímo vybízí. I na jeho přípravu existuje vícero receptů, já mám vlastní.. A zase jde o to najít tu správnou chuť pro potenciální návštěvníky creperie nebo cukrárny. Zvolila jsem atraktivní sortiment na atraktivním místě a lidi ty mé nápady s příchutěmi i kalorickou hodnotou palačinky zaujaly a začali k nám chodit pravidelně. Obzvlášť ve volných dnech jsme měli plno, lidi museli čekat nebo si dělat rezervace. No a někteří to právě z časových důvodů vzdali a odešli naprázdno. Stávající prostory prostě přestaly stačit, takže jsem šla cestou pronájmu větších prostor.
Stávající sortiment přestal stačit?
Ve velké cukrárně logicky ano. Začala jsem přemýšlet o doplňkové cukrářské produkci, ale po svém. Ukázalo se, že to byla správná volba. Jenže každá mince má dvě strany a stát na hraně vydrží jen omezenou dobu. Návštěvnost zpočátku byla, ale ukázalo se, že z hlediska místní kupní síly a ochoty utrácet za dobroty se to stalo ekonomicky a časově nad síly mojí rodiny. Takže jsem začala plánovat další změnu, i když jen v rámci cukrařiny. Osudovou metou se stala výroba zákusků a dortů, hlavně na zakázku.
Klientelu jste za ta léta měla, takže to nebyl až tak velký krok do neznáma…
Nebyl, ale chtěla jsem se původně věnovat právě jen zakázkové výrobě a být v okolí prostě unikátní. Třeba v tím, že jsem se rozhodla péci menší zákusky a kombinovat chutě. Je to podle mého zajímavější cesta, než čtvrtkilový kousek dortu na jedno brdo. A ukázalo se, že jsem měla pravdu. Naprostá většina zákazníků si vybírala podle chuti, třeba věneček nebo větrník nebo i laskonku, ale v mém podání. Takže jsem se specializovala na výrobu menších zákusků především do krabičky. Ani mini, ani maxi, prostě midi. Do té stovky jsem schopna nabídnout tři druhy zákusků. To místní vítají a čekají i na nějaké ty kreativní novinky. Chutě se přece mění. No a zakázkové pečení dortů pro významné události mne proslavilo v širokém okolí. Dnes je hlavní byznys.
Zůstalo jen u té zakázkové výroby?
Zakázková cukrařina mě ale živí, přes 80 % produkce jde mimo cukrárnu a dorty dělám vlastně jen na zakázku. Jestliže chci bezprostředně znát názory lidí a pružně reagovat na měnící se preference chutí nebo kalorických hodnot, musím především nový sortiment nějak prezentovat. Hledala jsem tedy romantický prostor pro malou cukrárničku, kde si mohou dát lidi i kávu a krátce posedět. Přestože je zámek v rekonstrukci, vsadila jsem na atraktivitu a zároveň stylovost prostředí. Je to samozřejmě časově náročnější, než jen péct na zakázku, ale je to důležitá zpětná vazba.
Dá se tím zbohatnout?
Dá se na tom především uživit. Začínám přemýšlet o další změně oboru, nedávno jsem promovala na vysoké škole chemicko-technologické. Mám totiž dojem, že v cukrařině jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla a mohla.
Má alespoň někdo z rodiny zájem pokračovat v cukrářské tradici?
No, zatím to nevidím úplně růžově…
A není to škoda, vyměnit tenhle byznys a koníček v jednom za úplně jiný obor?
Jsem už taková a zároveň nemůžu říci, že i ta chemie bude konečnou. Třeba mi zase budou chybět lidi a bezprostřední kontakt s nimi. Nikdy neříkám nikdy, prostě se uvidí.
Foto: autor a archiv respondentky
