Claire po transplantaci začala žít jinak
V roce 1998 vzbudila Američanka Claire Sylviová celosvětový rozruch knihou Herzensfremd s podtitulem Jak mě změnilo darované srdce. Autorka v ní popsala nejen transplantaci srdce a plic mladého motocyklisty, který zahynul při nehodě, ale otevřela také otázku, zda může člověk spolu s novým orgánem převzít i část osobnosti zemřelého dárce.
Brzy po operaci tehdy osmačtyřicetiletá žena zjistila, že se u ní objevují rysy povahy a záliby, které dříve vůbec neměla. Přestože jí do té doby rychlé občerstvení připadalo odpudivé, začala mít silnou chuť na hamburgery z McDonaldu i na pivo. Sama sebe navíc vnímala jako energičtější, neúnavnou a výrazně impulzivnější. Claire také často snila o svém dárci. Když se jí nakonec podařilo kontaktovat jeho rodinu, zjistila, že většina nových zvyků a vlastností skutečně odpovídala osmnáctiletému motocyklistovi Timovi, jehož orgány zachránily její život.
Odborníci odmítají, že by srdce neslo vědomí
Příběh Claire Sylviové vyvolal rozsáhlé diskuse. Zatímco někteří lidé začali mluvit o takzvané „buněčné paměti“, mnozí odborníci podobné teorie odmítli. Jeden z neurobiologů tehdy prohlásil, že transplantace jakéhokoli orgánu nemění identitu ani osobnost člověka.
Podle něj jsou srdce, játra nebo oči pouze orgány, které udržují při životě mozek, jenž je skutečným centrem lidské osobnosti a vědomí. Orgány samotné prý neuchovávají žádné vzpomínky ani charakterové vlastnosti.
Jenže ani mezi lékaři není pohled na transplantace úplně jednoznačný. Tři odborníci z chirurgické univerzitní kliniky ve Štýrském Hradci popsali, že psychika pacientů po transplantaci prochází mimořádně náročným obdobím, během něhož se mohou objevovat nečekané změny v chování i vnímání sebe sama.
Pacienti začali nové srdce intenzivně vnímat
Bezprostředně po transplantaci prý u většiny pacientů převládá obrovská úleva, že přežili. Současně se však rodí zvláštní potřeba nový orgán vnímat a „přijmout“. Lidé si sahají na hrudník, poslouchají tlukot srdce a mají pocit, že právě ono jim vrací životní sílu. Dřívější slabost, zadýchávání a vyčerpání často mizí velmi rychle. Pacienti proto někdy propadají euforii označované jako flying high – tedy stavu, kdy mají pocit nového začátku a nečekané životní energie.
Tato fáze však bývá po několika dnech vystřídána otázkami týkajícími se dárce. Pacienti chtějí vědět, kdo byl člověk, jehož orgán nyní nosí v těle. Jak žil, kolik mu bylo let a jak zemřel. U některých příjemců pak vzniká dojem, že spolu s transplantovaným srdcem převzali i část jeho vlastností.
Mohlo by vás zajímat
Někteří příjemci prožívali krizi identity
Lékaři upozorňují, že psychická reakce může být mimořádně silná. U některých pacientů dokonce vznikají pocity narušení vlastní identity. Bylo například vypozorováno, že někteří muži, kteří dostali ženské srdce, vnímali nový orgán jako cosi „křehkého“ nebo „slabého“. Podobné myšlenky přitom často vycházejí spíše z psychického prožitku celé situace než z jakékoli biologické změny osobnosti.
Řada změn se dá vysvětlit také vedlejšími účinky imunosupresivních léků, které pacienti musejí užívat, aby tělo nový orgán neodmítlo. Tyto léky mohou ovlivnit náladu, chutě, emoce i celkové psychické rozpoložení člověka.
Teorie buněčné paměti dál vyvolává spory
Přesto existují odborníci, kteří teorii buněčné paměti rozvíjeli dál. Patřil k nim například neuropsycholog MUDr. Paul Pearsall z havajské univerzity. Ve stejné době jako Claire Sylviová vydal knihu Klíč k srdci, v níž tvrdil, že transplantované orgány mohou nést určitou „buněčně-systémovou paměť“.
Podle Pearsalla disponují všechny živé buňky určitou formou paměti i schopností reagovat na okolí. Jeho závěry však narazily na ostrou kritiku vědecké obce. Kritici upozorňovali, že výzkum nesplňoval potřebné vědecké standardy a mnohé případy byly spíše ojedinělými zvláštnostmi než důkazem existence buněčné paměti.
Transplantace člověka hluboce proměňuje
Psychologové, kteří se dlouhodobě věnují transplantovaným pacientům, se však shodují alespoň v jednom – podobný zákrok člověka zásadně změní.
Lidé, kteří byli před operací upoutaní na lůžko a bojovali o každý dech, získávají po transplantaci novou energii i jiný pohled na život. Mnozí začnou intenzivněji vnímat běžné okamžiky, radovat se z maličkostí a uvědomovat si hodnotu vlastního života mnohem silněji než dřív.
Některým pacientům se navíc skutečně změní chutě nebo zájmy. Podle odborníků však nejde o důkaz přenosu osobnosti dárce, ale spíše o psychickou reakci na mimořádný životní zlom, který transplantace představuje.
Otázka, která se řeší stále
Otázka, zda může transplantované srdce přenášet i část osobnosti svého dárce, zůstává dodnes bez jasné odpovědi. Moderní medicína podobné teorie většinou odmítá a vysvětluje změny psychikou, léky i obrovskou životní proměnou, kterou pacient po transplantaci prochází. Přesto příběhy lidí, jako byla Claire Sylviová, dál fascinují veřejnost i některé odborníky. Možná právě proto, že srdce lidé odedávna nevnímali jen jako orgán, ale také jako symbol emocí, identity a samotné lidské duše.




