Evropský den obětí trestných činů má obecně zvyšovat povědomí o pomoci a podpoře nejen obětem trestných činů, ale i jejich blízkým. Pozornost se však zaměřuje i na pomáhající organizace. Jejich existence je totiž nedílnou součástí celého „záchytného“ systému pro všechny, kdo jsou příp. násilnému jednání vystaveni. Každým rokem přitom česká policie vyjíždí k cca k 8,5 tisícům případů domácího násilí – a přibližně osmina z nich končí také vykázáním útočníka (loni se konkrétně jednalo o 1 120 osob). Nejméně u 20 loňských vražd navíc policie pracuje s tím, že se mohlo jednat právě o eskalaci domácího násilí. I proto je tedy třeba prevence.
Změna je v rukou obětí
Podle vedoucí intervenčního centra Bílého kruhu bezpečí Lucie Paprsteinové se Česko v rovině povědomí, ale i řešení domácího násilí v posledních dekádách posunulo významně kupředu. „Od roku 2006 tu máme zákon na ochranu před domácím násilím, letos slavíme 10 let zákona o obětech trestných činů. To, že je nějaký zákon, samozřejmě ještě neznamená, že je aplikován i v praxi, ale je rozhodně dobře, že tuto legislativu v Česku máme,“ shrnula. Dle jejích slov je však klíčové, aby si samy oběti uvědomily svou situaci a dokázaly požádat o pomoc.
I proto je tedy Den obětí trestných činů důležitý – laické veřejnosti může připomenout, že existují různé formy pomoci, příp. poukázat na to, v kolika různých formách se domácí násilí může vyskytovat. Nutně se totiž nemusí jednat jen o fyzické napadání, ale i o násilí v rovině psychické – tedy v podobě extrémní žárlivosti, ponižování, izolace od přátel apod. Podle statistik přitom domácí násilí zažívá až každá třetí žena a desátý muž, problémem však je, že jej považují za osobní věc, do které by se ostatní neměli vměšovat, i proto se zdráhají vyhledat pomoc. „Oběti mají strach svěřit se svému okolí, rodině, třeba i proto, že jim nikdo nebude věřit, nebo dokonce i proto, že by mohly dostat vynadáno. Stejně tak se bojí čin nahlásit,“ vysvětila Petra Havlíková, socioložka z Masarykovy univerzity.
Kde hledat pomoc?
V případě potřeby lze využít některou z kontaktních linek organizací, které pro související situace nabízejí pomoc sociálních pracovníků, psychologů či právníků. Konkrétně se jedná např. o Bílý kruh bezpečí (116 006), Rosa centrum (602 246 102), Nadaci Vize 97 (604 326 809), proFem (777 012 55) ad. Pomoci může i mobilní aplikace BrightSky. Způsobů, jak čin nahlásit, dnes přibývá. Důležité však je ale i to, aby byl pachatel adekvátně potrestán. Jak přitom shrnula Paprsteinová, „neřekla bych, že by v systému něco chybělo, nastaven je dobře, ale není až tak vhodně užíván. V řadách kompetentních institucí, které mají možnost jednat ve prospěch obětí, tak nečiní.“ Stále je tedy na čem pracovat, je tu např. prostor k pozitivním změnám ve vnímání postavení obětí – a je třeba, aby obecně veřejnost dokázala rozpoznat znaky domácího násilí ve svém bezprostředním okolí a v případě potřeby obětem zvládla podat pomocnou ruku.
