Začněme pravdou, která se laikům příliš nelíbí. Houbař-profík najde jedlé houby téměř vždy. Dokonce i v zimě, a všude, snad jen s výjimkou vyasfaltovaného parkoviště. Tím nás, kteří si téměř každý kus poživatelné houby poctivě odšlapeme, a to mnohdy i v řádu několika kilometrů, značně rozčílí.
Ráno, v poledne nebo večer?
Články odborníků shodně tvrdí, že houby rostou v podstatě celý den, takže se nemusíme o víkendu trmácet lesem nevyspalí na vratkých nohou hned za prvního kuropění. Ranní sbírání hub mělo své opodstatnění zejména kdysi, když si lidé přivydělávali jejich sběrem a potřebovali s nimi co nejdříve dorazit na tržiště. Faktem ovšem je, že ráno působí houby nejčerstvěji. Jsou totiž po chladnější noci svěží a pevné a také méně ožrané od nejrůznější havěti.
A houbaření za soumraku? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to není to pravé ořechové, tedy vlastně houbové. K lesu jsem, pravda, vykročila s lehkou myslí, jelikož jsem měla všechny své denní povinnosti splněny. Navíc mě doprovázel romantický západ slunce. Avšak jakmile překročíte hranici lesa, ocitnete se v jiném časovém pásmu – je tam tak asi o tři hodiny později a tmavěji. Většina hub totálně splyne se svým pelíškem. Rozhodně jsem tehdy ale neodešla s prázdnou. Našla jsem dvě miniaturní kuřátka a jednu lišku obecnou, a to díky jejich jasně žluté barvě, která vyloženě v lesním šeru razila. Nejspíše je matka příroda vybavila nápadným žlutým zbarvením, aby večerní houbaři nepřišli úplně zkrátka. Nespornou výhodou ovšem je, že po večerním houbaření nemusíte doma losovat, kdo bude za trest čistit houby. Tu jednou houbu, o kterou zakopnete více méně omylem, zvládnete vždy očistit.
Na koho si dát při houbaření zejména pozor
Kdo je největším nepřítelem houbaře, zejména houbaře-amatéra? Odpověď je prostá. Druhý houbař, zejména houbař-profík. Ten vám totiž vysbírá houby přímo pod nosem a ještě k tomu přihodí průpovídku, jak jste mohl takového macka přehlédnout. Takže vám nezbývá nic jiného, než vstát tak o půl hodiny (pokud jste v hledání pomalejší, tak raději o tři hodiny) dříve než váš soused. Případně ho můžete také večer opít a doufat, že tu kocovinu ráno jen tak nerozchodí.
Co nenajdete v příručkách
K výše uvedeným radám bych přihodila ještě dvě ryze osobní. Jsou o to cennější, že je v žádné odborné literatuře nenajdete. Za prvé, houby začnou znatelně růst, když si nasadíte brýle. Samozřejmě za předpokladu, že vidíte špatně do dálky. Někdo právě díky houbaření zjistí, že jeho zrak už není to, co býval, a že je potřeba zamířit nejdříve k očnímu a až pak do lesa. Za druhé, houby většinou neprahnou potom, aby skončili v žaludku tvora zvaného homo sapiens. Většinou už jen proto, že tento tvor, který se směšně klátí pouze na dvou končetinách, jež nemají ani vlastní kopýtka, rozhazuje zakrslými předními tlapami v lese PET láhve a další svinstvo, které se tam pak válí spousty let. Z tohoto důvodu se tvařte, jako že vás houby vůbec nezajímají. Pokud houbaříte ve dvou, nerozvádějte nahlas, jak si pochutnáte na smaženici a kolik kilo hub plánujete nacpat do mražáku. Naopak, dejte houbám najevo, klidně jim to řekněte i nahlas, že v lese vůbec nejste kvůli nich, ale že jste si přišli nasbírat maliny, ostružiny či chytit nějaké to klíště. A nejlépe uděláte, když o tomtéž přesvědčíte také sami sebe. Vězte totiž, že i když zklamou všechny odborné rady, jak správně houbařit, zákon schválnosti vás nezklame nikdy.
