Historie hradu
Hrad byl založen zřejmě mezi léty 1427 – 1438, a to za vlády Zikmunda z Vartemberka na Děčíně. Každopádně nepřímé zmínky dokládají jeho existenci ve 40. letech 15. století. Jádro hradu tvořila původně věžovitá stavba, zbudovaná přímo na skalnatém vrcholu. Roku 1444 vojska lužického Šestiměstí vypálila Českou Kamenici a pravděpodobně poničila i hrad. Ten byl obnoven, v roce 1515 jej koupili Salhausenové. Od nich opět v roce 1535 přešla Kamenice na Vartemberky, v jejich držení zůstala do roku 1614, kdy se již uvádí jako pustá. Za třicetileté války byl hrad sice ještě využit, v roce 1639 ho ale dobyli a vypálili Švédové. Od té doby byl hrad rozebírán na stavební materiál. Dochovaly se zbytky hradeb a budova hradního paláce.
V roce 1880 zde Kamenický okrašlovací spolek postavil 16 m vysokou dřevěnou rozhlednu, avšak po druhé světové válce z ní zbylo jen torzo. V roce 1998 tu tedy byla postavena nová, 12 metrů vysoká dřevěná věž. Z vrcholu je krásný výhled na Českou Kamenici, ale i na Lužické hory a České Švýcarsko.
Jediný krok od tragédie
Hrad byl nejednou svědkem nejrůznějších bojů, při nichž tekla krev, a kdy hrad opouštěli jeho majitelé ve spěchu. Nemohli tak pobrat všechen majetek, a tak je řada lidí přesvědčena, že je tu skryt velký poklad. Poklad má hlídat muž ve starobylém selském kroji. Občas se prý zjevil pasákům na loukách na svahu pod hradem, pokaždé však zmizel tak rychle, jak se objevil.
Jednoho podzimního dne šla tudy nějaká děvčata od Kamenice ke Kamenickému Šenovu. V husté mlze si však dívky spletly cestu a dorazily až ke zřícenině hradu. V mlze vypadala téměř strašidelně, tak koukaly rychle zmizet, když vtom se před nimi zjevil sedlák ve starobylém kroji. Lekly se, ale sedlák byl velmi vlídný a nabídl se, že jim ukáže cestu k tajemnému pokladu.
Děvčata šla za ním jako omámená, čekalo je přece bohatství! Následovaly ho a dorazily až přímo ke zřícenině, kde rostl vysoký strom, v jehož větvích byl zavěšen velký klíč. Sedlák je vybídl, aby vylezly na strom a klíč k pokladu si odvázaly, on prý je už na to moc starý. Stále se usmíval…
Dívky udělaly krok ke stromu, když tu vítr na moment rozfoukal husté mraky. V ten okamžik se zarazily. Hleděly totiž na okraj obrovské propasti, která se u stromu otevírala. Rychle uskočily a pelášily pryč, provázeny strašlivým smíchem sedláka.
Podařilo se jim doběhnout až do města a zde se teprve trochu vzpamatovaly. Třásly se po celém těle, vždyť stačilo málo a nebyly by už mezi živými. Přesto stačilo pár dní a zvědavost je přemohla. Vydaly se ke zřícenině. Strom tam stále byl, najednou byl ale úplně suchý a holé větve se nakláněly nad propastí.
Mohlo by vás zajímat
Od té doby sedláka prý nikdo nespatřil, ale kdoví… Až půjdete hledat poklad, proradnému sedlákovi raději nevěřte.
