Nový chovný pár levhartů mandžuských (Cora a Akeno) v olomoucké zoo se na jaře pěkně snaží, aby zde jejich druh nevyhynul. “Samice šla do říje a samec se k ní postavil, jak mu přirozenost a pudy velí. V uplynulých dnech jsme několikrát registrovali jejich páření. Samozřejmě je naším přáním, aby z jejich počínání v průběhu měsíce června vzešla mláďata,” uvádí zooložka Jitka Vokurková. Zoo Olomouc chová levharty od roku 2001 a doposud se v ní odchovalo 12 jedinců.
V zoo je lépe než v přírodě
Počty zvířat v zajetí několikanásobně převyšují jejich počet v přírodě, kde se za poslední léta jeho stavy zvýšily až na 100 zvířat, která byla spočítána v roce 2017 pomocí fotopastí. Původní monitoring v 70.letech minulého století zjistil pouze 32 jedinců (za využití stop zanechaných ve sněhu). Vážnou hrozbou pro levharty je pytláctví, ale i lesní požáry, nebo těžba dřeva a nerostných surovin. Ruské a západní ochranářské skupiny utvořily organizaci s názvem Amur Leopard and Tiger Alliance (ALTA), která se má pokusit levharty a tygry ussurijské, kteří jsou rovněž ohroženi, zachránit. Snahou o záchranu levharta mandžuského se zabývá i Světový fond na ochranu přírody (WWF – World Wide Fund for Nature). Populaci v přírodě bude muset podpořit populace ze zoologických zahrad, tak aby se docílilo dostatečné genetické diverzity.
Ať je horko nebo zima – levhartům je vždycky prima
V přírodě se levhart mandžuský vyskytuje pouze na Dálném východě, kde obývá nedotčené lesy. Jedná se o velkou formu levharta skvrnitého, nejseverněji žijící poddruh. Jako jediný druh levharta dokáže přežít jak v extrémním horku, tak extrémní zimě – jeho srst měří v zimě až 7,5 centimetrů. V jeho domovině v zimním období klesají teploty hluboko pod bod mrazu (až -30 stupňů). Zbarvení má světlejší s velkými rozetami. K dalším rozpoznávacím znakům patří dlouhý, hustě osrstěný ocas a šedě zbarvené oči. Na lov se vydávají obvykle v noci. Kořist odnáší na skryté místo, někdy s ní vylézá i na stromy.
