Kojot prériový, psovitá šelma, symbol severoamerického kontinentu, byl jako samostatný druh popsán v roce 1832. Nejstarší doložené zmínky se však objevují už u starých Aztéků, kdy byl nazýván vlkem americkým, stepním, lesním. „Zoo Olomouc tato mytická zvířata již jednou ve své historii krátce chovala. Právě nyní se k chovu vrací. Kojoty lze nově vidět ve výběhu medvědů baribalů, s nimiž soužití funguje bez komplikací,“ uvádí zooložka Jitka Vokurková.
Posvátná úcta i vyvražďování
S kojoty se pojí velmi silná mytologie. V předkolumbovské aztécké říši, odkud pramení i původ jeho pojmenování (cóyotl znamená „štěkající pes“), byl uctíván jako válečník, nositel klidu, inteligence, přizpůsobivosti a důstojnosti, symbol mistra přežití. Mnohé indiánské kmeny věří, že doprovázel stvořitele světa a učil první lidi žít. Zatímco původní obyvatelé Ameriky chovali zvířata v úctě a v posvátném respektu, bílí kolonizátoři je vyvražďovali a častovali hanlivými výrazy (prašivý vlk, zbabělý kojot…). Američtí farmáři je považují za úhlavní nepřátele stád dobytka. Ročně je tak v USA zastřeleno na 90 000 kojotů, přitom na ovce a telata útočí jen tehdy, není-li v oblasti dostatek potravy. S postavou kojota se můžeme setkat i v literatuře. Například Jaime de Angulo slavil úspěch se sbírkou indiánských příběhů Indian Tales (Jak se Lišáček stal Lišákem), Jáchym Topol pak sbírkou pod názvem Trnová dívka.
Nejslabší, přesto nejúspěšnější predátor Severní Ameriky
Kojoti žijí na prériích, v polopouštích i pouštích, obývají lesnaté i horské krajiny. Jejich původní oblast výskytu se v průběhu posledních staletí znatelně rozšířila, a to hned z několika důvodů. V určitých oblastech Ameriky došlo ke snížení stavů vlků, pum a jaguárů. Kojoti následně začali obsazovat uvolněná lovecká teritoria. Ztrátou predátorů a konkurentů získali dostatečné množství potravy. Jelikož se netknou otráveného sousta, přečkali i „strychninovou válku“ (dobu masového vyvražďování vlků) pomocí hovězího masa napuštěného strychninem. Dnes tak můžeme kojoty pozorovat od Panamy ve Střední Americe až po Aljašku a od pobřeží Tichého oceánu až k Atlantickému. Řadí se k velkým predátorům Severní Ameriky. Jsou sice nejslabší, ale zároveň nejúspěšnější.
Zdravotní policie
Nejčastěji loví hlodavce, zajíce, králíky, vodní živočichy, mláďata kopytníků a ptáků hnízdících na zemi. V jeho rozmanité potravě nechybí v nouzi ani lesní plody, bobule, ovoce, případně tráva. Coby zdravotní policie nepohrdnou mršinou. Při lovu drobných hlodavců takzvaně myškují, vyskakují do výšky a dopadají na přední nohy. Vynikající čich jim umožňuje vyhrabat potravu i z pod sněhu. Žijí v párech, jen občas ve smečkách. Mláďata se rodí v norách. Kojící samici a později i mláďatům zajišťuje zpočátku potravu samec, který jim ji vyvrhuje a hlídá okolí. Ve zhruba 2 měsících věku mláďata začínají rodiče doprovázet na lov. Na péči a výchově potomků se významně podílí oba rodiče, dospělosti se ale dožívá sotva třetina populace. V necelých dvou letech se mláďata od rodičů osamostatňují a vytváří své vlastní rodiny.
