Lumíci
Lumíci jsou mimořádně stateční. Když v trávě norské tundry narazí na lumíka turista, malý hlodavec na něj začne prskat. Brání se tak domnělému útočníkovi, který je mnohem větší než 12 centimetrů dlouhé a 100 gramů vážící zvířátko. Je to však osamocený bojovník. Ve skupinách prý mají lumíci sklon k masovým sebevraždám, jak to alespoň tvrdí skandinávské pověsti.
Jak je to doopravdy?
Finští vědci začali toto chování zkoumat blíže a nalezli zcela jiné vysvětlení. Stejně jako u mnoha jiných hlodavců i u lumíků v rámci několika málo let značně kolísá jejich stav, protože mají schopnost se za krátkou dobu neuvěřitelně silně rozmnožit.
Po dvou až pěti letech proto musí určitý počet lumíků „emigrovat“ – zkrátka kvůli přemnožení. Tak dochází kupříkladu v Laponsku k masové migraci, při níž tisíce lumíků společně zdolávají vzdálenost více než 100 kilometrů. Pokud je však v cestě řeka, tato zvířátka ji bez zastavení překročí. Řadu z nich přitom strhne proud a lumíci se utopí. Tyto oběti masové migrace byly dlouho považovány za sebevrahy.
Sloní hřbitovy
Existují prý sloní hřbitovy, kam se stárnoucí sloni odebírají zemřít. Pro to mají vědci jiný výklad, nejde tu o migraci.
Šestkrát za život slonům dorůstají zuby, kterými 18 hodin denně rozmělňují potravu. Asi ve věku 60 let jsou poslední z těchto zubů kousáním opotřebované. Zvířata by musela zahynout, kdyby nemohla přejít na měkkou potravu.
Tu ale nacházejí jen v močálech, kde se z tohoto důvodu shromažďují staří sloni a nakonec tam přirozeně i zemřou. Sloní hřbitov je tudíž v prvé řadě pro slony jakýmsi útulkem pro přestárlé.
