Co zvířata nasměřuje?
Co však dává k takovému stěhování popud? Výsledky vědeckého zkoumání ukazují, že vrozený precizní smysl pro čas a prostor zřejmě nejen pomáhá migraci zahájit, ale pomáhá zvířatům i při navigaci během cesty.
Signály, které řídí migraci ptáků, zůstávají i nadále tajemstvím. Vědci se domnívají, že jsou to okolnosti související s počasím, například délka dne, jenž u některých druhů podněcují biologickou reakci, která aktivuje rozmnožovací ústrojí a vyvolává neklid i ukládání tuku jako paliva na dlouhý let. U jiných ptáků však vnitřní časomíra vyvolává tutéž reakci bez vnějších stimulů.
Ptáci možná mají i vrozený smysl pro směr. Dříve se vědci zkoumající ptačí navigaci domnívali, že při určování směru letu se ptáci spoléhají výhradně na orientační body, podobně jako námořníci plavící se podél pobřeží. Výzkumy však ukázaly, že alespoň někteří ptáci se řídí jakýmsi vnitřním kompasem.
Badatel zkoumal špačky
Při jednom pokusu zavřel německý badatel Gustav Kramer špačky do kulatých klecí a pozoroval, jak v době, kdy měli odletět do teplých krajin, zneklidněli. I když ze zacloněných klecí mohli vidět pouze na slunce, stále se natáčeli ve směru, kterým by vedla jejich předpokládaná cesta. Když Kramer nastavil do klecí zrcadla, která směr slunečních paprsků měnila, ptáci svou pozici změněným podmínkám přizpůsobili. Při dalších pokusech Kramer zjistil, že špačci se jednak orientují podle slunce, ale kromě toho se spoléhají i na své pozoruhodně přesné vnitřní hodiny, které jim nahrazují možnost sledování pohybu slunce. Kramerovy objevy přinesly zásadní převrat v ornitologii a vedly k dalším zjištěním.
Vědci například objevili, že někteří ptáci se při určování směru řídí nejen podle slunce, ale i podle hvězd. Kromě toho se zdá, že svou roli hraje i zemské magnetické pole a možná i další faktory, jako třeba světlo a zvuky, které leží mimo hranici lidského smyslového vnímání.
Otazníky zůstávají
I když vědci už odhalují způsob určování směru při migraci, nedokáží v mnoha případech vysvětlit, proč se zvířata přesunují právě tam, kam se přesunují. Neodhalili zatím kupříkladu zřejmý biologický důvod, proč se některé mořské želvy každoročně vracejí na určitá místa na pobřeží, aby tam nakladly vejce.
Stejně tak nikdo nedokáže říct, proč jsou některé migrační trasy mnohem delší, než se zdá nezbytně nutné. Arktičtí rybáci opouštějí svůj polární domov vždy počátkem zimy, avšak jejich přesun je zřejmě i něčím víc než jen útěkem před nepříznivým počasím, protože přeletí pásma mírného podnebí a tropů a míří až k Antarktidě. Tam pouhé dva měsíce odpočívají a pak se znovu vydávají na zpáteční cestu, aby do svého domova na severu přiletěli právě ve vhodné době, aby mohli vyvést mladé. Každý rok tak rybáci, řízeni svými vnitřními hodinami, cestují plných osm měsíců, během kterých urazí přibližně 40 tisíc kilometrů.
