Dobyli tu největší hloubku
Píše se 23. leden 1960. Donald Walsh, poručík amerického námořnictva a jeho mladý švýcarský kolega Jacques Piccard se už čtyři a půl hodiny krčí ve velitelské kabině batyskafu Trieste. Pak konečně ucítí lehký náraz a Walsh hlásí do ultrazvukového telefonu: „Jsme dole.“ Kde? Dole tehdy znamenalo dno propasti Challenger v Mariánském příkopu v nejhlubším místě Tichého oceánu, 10 740 metrů pod mořskou hladinou. Lidé se právě dostali do největší hloubky, jaké kdy dosáhli.
Tím okamžikem odstartovalo dobývání mořských hlubin pomocí nejmodernějších technologií. Dnes už můžeme být svědky toho, jak si lidé rozdělují poklady mořských hlubin přidělováním licenčních oblastí a těžebních práv. Pátrá se ale nejen po ložiscích ropy a zemního plynu – hledají se také ložiska manganových hrud (konkrecí) a metanhydrátu.
Podmořský život není zdaleka dost probádaný
Pokud jde o podmořský život, nejsou překvapení ještě u konce. Badatelé se dokonce domnívají, že existuje ještě nejméně milion neobjevených živočišných druhů, a k tomu ještě možná i stonásobek neznámých mikrobů.
Mohly by se některé z těchto mikroorganismů třeba stát základem nových léčiv? Nebo by nám mohly poskytnout informace o formách života na vzdálených planetách? V blízkosti podmořských vulkánů se kupříkladu prohánějí bakterie, kterým nevadí extrémně vysoké teploty a nedostatek kyslíku.
Hledá se životní prostor pod vodou
Lidé také hledají možnosti, jak se moři přizpůsobit, ba dokonce jak v jeho hlubinách žít. Již v roce 1964 zřídilo námořnictvo USA u Baham podmořskou stanici Sealab I, v níž v hloubce 60 metrů žilo pět „akvanautů“. Následovala stanice Sealab II v roce 1965 a o čtyři roky později, u pobřeží Kalifornie v hloubce 180 metrů, Sealab III.
V tlakové komoře Německého centra pro letectví a kosmonautiku v Kolíně nad Rýnem byla v 90. letech 20. století uskutečněna simulace dosud nejhlubšího volného ponoru člověka do hloubky 615 metrů.
Mezitím již existují podmořské hotely, byť v malé hloubce. Japonské stavební firmy vypracovaly projekty podmořských předměstí. Jsou to rozlehlé obytné prostory, které jsou s pevninou spojeny tunely.
Mohlo by vás zajímat
Budeme mít žábry?
Bude se však člověk moci jednoho dne ve vodě volně pohybovat a dýchat jako ryba? Již v roce 1964 v New Yorku byl žurnalistům předveden křeček, který seděl v průhledné kostce uprostřed akvária. Stěny kostky byly vyrobeny z fólie, která nepropouští vodu, ale propouští ve vodě obsažený kyslík – byly to tedy jakési umělé žábry. Další zdokonalení této metody určitě přinese nanotechnologie. Mluví se už o operativně implantovaných žábrách. Stane se z Homo sapiens jednou Homo aquaticus?
