Spravedlnost mnozí brali do vlastních rukou
Kdo dnes v Německu musí předstoupit před soud, může si být jistý, že cesta po jednotlivých soudních instancích je přesně stanovena. Ve středověku tomu bylo zcela jinak. Soudní moc byla v rukou nejrůznějších osob, soudilo se podle odlišných zákonů. Mnoho zločinů zůstávalo bez povšimnutí, velmi často proto docházelo k tomu, že mnozí lidé – především z řad šlechticů – brali spravedlnost do svých rukou. Když tato právní nejistota ve 13. století v důsledku chybějící silné císařské vlády ještě vzrostla, prosadila se ve Vestfálsku zvláštní soudní moc, která si v následujících 200 letech získala velký vliv: tomuto zvláštnímu soudu se dostalo označení féma, což znamená buď bratrstvo, nebo trest.
Mohlo se jednat o krátký proces
Tento zvláštní soud pravděpodobně vznikl z hrabských soudů, jimž už Karel Veliký propůjčil hrdelní pravomoc, tedy právo vynášet rozsudky smrti. Ve 13. století se pak jednalo o soudy ve vlastnictví stoličného pána – většinou světského knížete nebo duchovního. Ten uděloval předsednictví při soudním přelíčení některému ze svobodných hrabat, který pak společně s několika porotci vynášel rozsudek. V normálním případě byla porota sedmičlenná, ale jakmile byl pachatel přistižen při činu, stačilo, když se soudní přelíčení, které bylo zahájeno okamžitě, zúčastnili jen tři porotci.
Před těmito soudy se projednávaly vraždy, krádeže a loupeže. Odsouzený mohl být jen osvobozen, nebo odsouzen k smrti. Porady soudu se konaly podle procedury, do níž byli zasvěceni pouze takzvaní vědoucí, a s vyloučením veřejnosti. Kdo při těchto poradách potajmu naslouchal, byl oběšen. K vykonání rozsudku smrti docházelo ihned: odsouzený byl oběšen na nejbližším stromě.
Fémy získaly temnou pověst
Toto striktní utajování vedlo k tomu, že se zvláštním soudům začaly připisovat nejrůznější ukrutnosti. Říkalo se, že porotci jsou vlastně bratrstvem maskovaných katů, kteří vyhlašují své rozsudky na odlehlých místech, většinou pod lípou, která je okamžitě schopna posloužit jako šibenice. Během přelíčení prý bývali mnozí obžalovaní mimořádně krutým způsobem mučeni.
Ačkoliv se kolem zvláštních soudů šířily různé temné pověsti a hrůzostrašné příběhy, těšily se fémy od 14. století takové vážnosti a moci, že směly předvolávat dokonce obviněné z celé Německé říše. Kdo se před soud nedostavil, byl proklet a prohlášen za psance, a jakmile ho pak soudci dopadli, směl být popraven.
Postupně přišly tyto soudy o svůj význam
Pozvolna však začal celý systém upadat a počet soudních případů – často jen zcela banálních – nesmírně stoupl. Jelikož se k úřadu porotce pojila řada výhod, byl o něj velký zájem. V mnoha fémových soudech se prosadila pochybná individua, takže se brzy začaly ozývat výtky, že porotci berou úplatky.
Po uzavření právních svazků mezi vrchností a městy koncem 15. století ztratily fémy tolik ze svých právních funkcí a své vážnosti, že tyto kdysi tak nechvalně proslulé soudy zcela přišly o svůj někdejší význam.
