Pověst o Bruncvíkovi přisuzuje lvu hrdinský původ
Existuje stará pověst o bájném knížeti Bruncvíkovi, který se vydal do světa, aby získal do svého erbu lva – na rozdíl od svého otce, který měl ve znaku pouze orla. Na svých cestách zachránil lva ze spárů devítihlavé saně a přivedl ho s sebou domů. Lidé si zvíře oblíbili, a tak jej Bruncvík nechal vyobrazit na všech městských branách i knížecích korouhvích.
Heraldici ukazují, jak se zvíře dostalo na štít
Ve skutečnosti se lev do českého znaku dostal jinou cestou. Pověst ale správně zmiňuje, že původním znakem Přemyslovců byla orlice – tzv. orlice svatováclavská či plamenná, protože bývala obklopena červenými plameny.
Lev i orel byli nejoblíbenějšími heraldickými zvířaty. Orel jako král ptáků a lev jako král zvířat zosobňovali ideály rytířství: odvahu, sílu a hrdost. V heraldice jsou oba zobrazováni v bojovné póze – s otevřenou tlamou, vyceněnými zuby a drápy.
Historikové datují příchod lva do 12. století
Podle Dalimilovy kroniky dostal kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.) lva do znaku jako odměnu od císaře Fridricha Barbarossy za pomoc v tažení proti severoitalským městům v roce 1158. Tuto verzi podporují i české denáry ze 12. století s vyobrazením korunovaného lva.
Za vlády Přemysla Otakara I. byl znak „vylepšen“ – lev získal druhý ocas. Od té doby se český lev zobrazoval jako dvouocasý. Jiní badatelé se ale přiklánějí k tomu, že k přijetí lva do znaku došlo až za tohoto panovníka – nejstarší doložené vyobrazení se totiž nachází na pečeti jeho bratra Vladislava Jindřicha.
Královská zvířata se zobrazovala společně
Po určitou dobu se přemyslovská orlice i dvouocasý lev objevovali vedle sebe. První barevné vyobrazení dvouocasého lva pochází z pasionálu abatyše Kunhuty, dcery Přemysla Otakara II., z let 1313–1321. Je zde znázorněn bílý lev s korunkou na hlavě v červeném poli – právě tato podoba přetrvala po celá staletí. Během 13. a 14. století se lev postupně stal hlavním výsostným znakem českého království.
Panovníci spojovali znaky a posilovali jednotu
Na přelomu 15. a 16. století, za vlády Jagellonců, se lev objevoval ve čtvrceném štítu spolu se znaky Uherského království – tedy se čtyřmi stříbrnými pruhy na červeném poli.
Mohlo by vás zajímat
Za Habsburků, kdy české země spadaly pod rakouskou monarchii, byl český lev umístěn do „srdečního štítu“ uprostřed dvouhlavého orla – císařského znaku. Tato verze se používala především v českých zemích jako erb Království českého.
První republika dala lvu nový význam
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl přijat zákon, který roku 1920 zavedl tři nové státní znaky: velký, střední a malý.
Velký znak nesli dva zlatí dvouocasí lvi s korunkou, stojící na lipových větvích se stuhou s heslem „Pravda vítězí“. Mezi nimi byl složený znak – vpředu český lev, vzadu sedm polí se znaky zemí republiky (včetně Slovenska, Podkarpatské Rusi, Moravy, Slezska a dalších).
Střední znak byl podobný, ale bez spodní řady tří znaků a bez podpůrných lvích figur. Malý státní znak měl v červeném štítu stříbrného dvouocasého lva se zlatými drápy, jazykem a korunou, na jeho prsou se nacházel znak Slovenska.
Dvouocasý lev sloužil státu až do roku 1960
Malý znak se stal nejpoužívanějším symbolem republiky. S výjimkou období druhé světové války se používal oficiálně až do roku 1960. Právě tímto rokem se uzavírá jedna dlouhá kapitola vývoje českého státního znaku – neboť od následujícího období (socialistického Československa) se státní symboly změnily v duchu nové ideologie.
Rok 1960 tak představuje symbolickou hranici mezi tradiční heraldikou a novou érou, v níž se lev sice zachoval, ale ve zcela jiné stylizaci – a s novým výkladem své symboliky.
