Rozmanitost pasených zvířat je důležitá. Každé z nich pase trochu jinak a svou roli hraje i jejich chování v době, kdy se nepasou. Ta těžší, jako krávy, koně nebo právě buvoli, jsou ideální tam, kde je třeba docílit kromě spásání biomasy také narušení zapojeného drnu. „To je právě případ Slaniska u Nesytu. Díky Zoo Sedlec se nám podařilo zajistit adekvátní péči o toto jedinečné místo,” uvedli ochránci. Buvol domácí (též vodní buvol) je ideálním zvířetem pro péči o mokřady. Je nenáročný na péči, nevybíravý v pastvě a díky svým širokým a silným paznehtům se neboří ani v měkké, vodou nasycené půdě. Mohou se tak pást i v místech, kam by se běžná zvířata neodvážila. A co je pro slanisko mimořádně důležité, rádi a často se válí v bahně. Z rozšlapané a rozválené půdy se lépe odpařuje voda, vynášející s sebou k povrchu i rozpuštěné soli, která je nezbytnou součástí fenoménu vnitrozemských slanisek. Na Slanisku u Nesytu se nyní pasou dvě jalovice a mladý býček. Pálavští buvoli jsou z karpatské linie, jsou tedy otužilí a bez problémů zvládají běžné středoevropské zimy. To umožní, že se na místě budou pást v ohradě po celý rok.
Domestikace buvolů začala v Indii a Číně zhruba před 5 tisíciletími. První domestikovaní buvoli přišli do Evropy ve stejné době, kdy na Moravu dorazil Cyril s Metodějem, tedy v 9. století. Během své více než tisíc let trvající evropské anabáze se postupně rozšířili z jižní a jihovýchodní Evropy až do jejího středu. Například v Maďarsku jde o tradiční domácí zvíře.
Mohlo by vás zajímat
