Norimberk mění svou tvář
Dnes už si v rozkvetlých ulicích někdejšího říšského města jen málokdo vybaví zvuk vojenských bot, které tu kdysi dunivě pochodovaly a jejichž třeskot později otřásl světem.
V jednadvacátém století se o Norimberku mluví z mnohem příjemnějších důvodů: každoročně tu začátkem února probíhá Spielwarenmesse, největší světový veletrh hraček. Messezentrum s dokonale klimatizovanými pavilony pak hostí výstavy psů, veletrhy biopotravin i akce zaměřené na protipožární ochranu.
Návštěvníci kráčí po dějinách
Většina návštěvníků ani netuší, že při procházce po tomto veletržním areálu doslova kráčí po místě, kde se ve třicátých letech shromažďovala nacistická vojska. Právě tady, v srdci Reichsparteitagsgelände – „areálu pro říšské stranické sjezdy“ – vznikl obrovský komplex, který navrhl Hitlerův architekt Albert Speer. Každoroční sjezdy NSDAP měly demonstrovat sílu a jednotu národa.
Lze si tu vzpomenout na velkolepost zkázy
Stačí trochu představivosti a dobrá mapa, aby se před námi začaly rýsovat obrysy bývalých staveb: rovná dvoukilometrová linie Grosse Strasse mířící k Luitpoldareně, kde defilovaly jednotky SA a SS, až k Marzfeldu, sedmisethektarové aréně pro výcvik statisíců vojáků.
Uprostřed toho všeho se tyčí amfiteátr Kongresshalle v římském stylu a nekonečná tribuna Zeppelinfeld, jejíž obrazy se záplavou vlajek a uniforem obletěly svět. Staly se symbolem hrozivé nacistické horlivosti.
Dnes už Grosse Strasse nevede nikam. Ve spárách mezi kamennými deskami prorůstá plevel a monumentální prostor se proměnil v jakousi tichou pustinu. Speer nikdy nedokončil své Martovo pole, protože ho zaměstnaly ničivější úkoly.
Podobně dopadla i Kongresshalle, která se nikdy nedočkala střechy. Její základní kámen byl položen v roce 1935 – právě tehdy, když byly vyhlášeny norimberské zákony, první oficiální antisemitické opatření. Gigantický Deutsches Stadion, zamýšlená kopie athénského Panathénského stadionu pro čtyři sta tisíc diváků, zůstal jen rozkopaným polem. Hitler si plánoval, že všechny budoucí olympiády se budou konat právě tady – v „nejněmečtějším ze všech německých měst“. Dnes tu stojí stany prodejců.
Pohled na to místo je symbolický: z území, které mělo ohromit svět, se stala země nikoho. Turisté sem zavítají jen zřídka, dávají přednost malebným uličkám starého města. Na březích řeky Pegnitz, líně plynoucí pod kamennými mostky, se zdá, jako by tu čas zastavil své hodiny.
Pětisetletý dům Albrechta Dürera je pečlivě udržován, město si střeží glóbus Martina Behaima i svá muzea. A přesto – skutečné stopy dramat 20. století se nacházejí až mimo historické centrum. Na západě stojí justiční palác, kde v letech 1945–1946 probíhaly norimberské procesy, a na východě zůstává tichým svědkem historie nedokončený areál stranických sjezdů.
I prokletá místa se mohou změnit
Norimberk se proměnil z kulisy zla v prostor, kde se díváme do budoucnosti. Tam, kde kdysi duněly boty, dnes běhají děti s balónky z veletrhu hraček. Dějiny nelze smazat – ale dají se přepsat novým významem.
