Bez moderní anestezie, ale s odvahou: Jaké bylo tajemství dávných plastických operací?

Britský důstojník se diví a stará technika se znovu objevuje

Když v 18. století procházel jeden britský důstojník ulicemi indického Majsúru, zaujal ho místní obchodník se zjizveným čelem a znetvořeným nosem. Na otázku, co se mu stalo, odpověděl prostě: byl usvědčen z cizoložství a za trest mu byl nos useknut. Zachránil ho až vaidja – indický svatý muž a lékař – který mu pomocí kůže z vlastní tváře vytvořil novou nosní protézu.
Zatímco Evropa tehdy o podobných výkonech neměla ani tušení, v Indii šlo o tisíciletou praxi.

Objevují se první chirurgické principy

Archeologické nálezy z vesnic poblíž Údolí králů dokazují, že už dávno před naším letopočtem dokázali lékaři rovnat zlomeniny a znehybňovat je pomocí dlah. Ještě větším překvapením je ale fakt, že se současně rozvíjela i plastická chirurgie – a to staletí před vznikem anestezie.

Sušruta sepisuje encyklopedii medicíny

Základy plastické chirurgie pocházejí ze staré Indie. Jednou z osmi větví ájurvédy byla šástrakarma, tedy chirurgické metody. Lékaři odmítali magické praktiky a hledali logické příčiny nemocí.
Hindský lékař Sušruta kolem roku 600 př. n. l. vytvořil rozsáhlé dílo, které popisovalo anatomii, 300 chirurgických zákroků a mimo jiné i první rinoplastiky a otoplastiky.
V Indii docházelo k poranění nosu velmi často – ať už v bojích, nebo jako součást trestu za cizoložství. Nos byl symbolem cti a jeho ztráta znamenala společenský zánik. Není divu, že poptávka po rekonstrukci byla velká.

Sušruta popsal postup, při němž byl nový nos vytvořen z kůže tváře. Do nosních dírek se vkládaly duté tyčinky, aby zůstaly průchodné, a rána se ošetřovala medem a olejem.
Stejný princip se později objevil i ve starověkém Řecku a Římě. Římský encyklopedista Aulus Cornelius Celsus popsal zákroky, které se skoro shodují s indickými.
Mezi nejslavnější pacienty, kteří podobnou operaci podstoupili, patřil byzantský císař Justinianus II. Po sesazení v roce 695 mu nepřátelé amputovali nos, aby ztratil možnost opět vládnout. Přesto se vrátil – i s novým nosem – a získal přezdívku Rhinometus, „Useknutý nos“.

Evropa středověku se chirurgie bojí

Ve středověké Evropě bylo lékařství pod silným vlivem církve. V roce 1163 zakázal papež Inocenc III. chirurgii jako nehodnou „slušných“ lékařů a přenechal ji lazebníkům a řezníkům.
Když v roce 1594 vydal Gaspare Tagliacozzi, profesor z Boloni, spis o chirurgických technikách, církev ho exkomunikovala a dokonce nechala jeho ostatky po smrti vykopat a pohřbít v neposvěcené půdě.
Jeho průkopnické operace, kdy přenášel kůži z paže na obličej, byly považovány za kacířství.

Západ objevuje Indii a mění pohled na medicínu

Až 18. století přineslo zásadní zlom. Britští lékaři se v koloniální Indii poprvé setkali s rekonstrukčními operacemi, které zdejší chirurgové prováděli naprosto běžně.
V roce 1794 zveřejnil časopis Gentleman’s Magazine detailní popis operace, při níž byl povozníkovi Kawasadžímu zrekonstruován nos. Text vzbudil senzaci a inspiroval chirurga Josepha Carpua, který brzy provedl dvě podobné operace – údajně během pouhé čtvrthodiny.

Evropa se bouří, ale čas píše vlastní příběh

Navzdory úžasu Britové brzy zavřeli všechny ájurvédské školy a nahradili je západními lékařskými kolejemi. Tradiční metody přežily jen díky hrstce soukromých lékařů. Pak přišla první světová válka – a s ní tisíce zmrzačených mladých mužů, zraněných šrapnely a granáty. Chirurgové museli během několika měsíců dohnat to, co jejich předchůdci odmítali po staletí.

Jaký je výsledek tisíce let trvání chirurgie?

Příběh plastické chirurgie začíná dávno před moderními operačními sály. Ačkoliv se dnes může zdát, že rekonstrukce obličeje patří výhradně do světa pokročilé medicíny, její kořeny sahají k dávným lékařům, kteří pracovali bez světel, bez narkózy – a často pod hrozbou trestů či společenského odsouzení.
Zůstává v tom něco fascinujícího: i v dávných kulturách byla potřeba napravit lidskou tvář nejen otázkou medicíny, ale i cti, identity a návratu do života.

Témata článku