Údolí si získalo Chomutovany
Bezručovo údolí patří k nejhlubším a nejdelším údolím Krušných hor. Táhne se přibližně třináct kilometrů a jeho podobu po tisíciletí utvářela říčka Chomutovka. Dnes na něj přímo navazuje Chomutov a pro místní obyvatele je oblíbeným místem k procházkám, cyklovýletům i odpočinku.
Kdysi ale mělo údolí jiné jméno. Říkalo se mu Grundtal a už na konci 19. století se stávalo vyhledávaným výletním místem. Podél Chomutovky fungovaly tři dolské mlýny, které postupně získaly také podobu výletních restaurací. Zatímco První a Druhý mlýn se dochovaly, Třetí mlýn, stojící na soutoku Chomutovky, Kameničky a Křimovského potoka, téměř zmizel.
Údolím proudí voda i historie
Významnou součástí zdejší krajiny jsou vodní nádrže. Především přehrada Kamenička, vybudovaná v letech 1899 až 1904, dodnes působí trochu jako stavba z pohádky. Její 44 metrů vysoká hráz připomíná cimbuří hradu a vodní dílo je technickou památkou. Slouží především jako zásobárna pitné vody pro Chomutov.
Kdo se vydá hlouběji do údolí, může narazit také na pozůstatky středověkého hrádku Hausberk. O jeho skutečném jménu však historici jistotu nemají. Písemné prameny o něm mlčí a jeho současné označení pochází od kopce, na němž stojí. Právě taková místa mají zvláštní kouzlo – víme, že tam kdysi lidé žili, ale nevíme přesně kdo, proč a co všechno se mezi jejich zdmi odehrálo.
Pašerácký dům ukrývá děsivou pověst
Mohlo by vás zajímat
Nejtemnější příběh se ovšem váže k takzvanému Pašeráckému domu. Opuštěná stavba z roku 1912 původně sloužila jako noclehárna pro turisty a také pro potřeby lesního úřadu. S pašováním tedy podle dostupných informací původně nic společného neměla. Její název však postupně získal mnohem tajemnější nádech.
Podle pověsti zde za třicetileté války zahynulo sedm švédských vojáků. Měli být potrestáni za vážný kázeňský přestupek a popraveni. Tím ale jejich příběh údajně neskončil.
Jejich duše prý dodnes bloudí okolními lesy. Prohrabávají listí, hledají a zase hledají. Co? Své vlastní nosy. Podle legendy jim totiž byly ještě před smrtí uřezány a odhozeny v lese.
Proč právě tak krutý trest? A skutečně se zde něco takového stalo? To už dnes nikdo neví. Historické prameny takovou událost nepotvrzují a zůstáváme u lidového vyprávění. Jenže zkuste se kolem Pašeráckého domu projít za podzimního večera, kdy mezi stromy leží mlha a mokré listí šustí pod nohama. V takovou chvíli se člověku snadno začne zdát, že v lese slyší někoho zoufale hledat.
Bezručovo údolí ukazuje svou druhou tvář
Dnes už údolí samozřejmě nevypadá jako místo, kde by měl člověk čekat na přízraky. Vede jím naučná stezka, cyklostezka a řada turistických tras. Kromě historických památek nabízí lesy, vodopády, potoky, chráněná území a nádherná zákoutí Krušných hor. Území je dnes součástí přírodního parku Střední Krušnohoří.
Bezručovo údolí tak nabízí dvě tváře. Jedna je svěží, zelená a plná života. Druhá je stará, mlhavá a trochu znepokojivá. A možná právě proto působí tak silně. Člověk sem může přijít kvůli přírodě, přehradě nebo starému hrádku, ale když se večer začne mezi stromy stmívat, začne přemýšlet i o těch, kteří zde kráčeli dávno před ním. A jestli někde v lese náhle zaslechne šustění listí, možná je lepší se neotáčet. Co kdyby tam sedm švédských vojáků pořád ještě hledalo své nosy?
