Tento příběh zůstal otázkou
Dnešní letadla hlídají počítače, satelity a rozsáhlé bezpečnostní systémy. V polovině 20. století však bylo létání stále dobrodružstvím, v němž hrály zásadní roli zkušenosti, odvaha i schopnost orientovat se podle hvězd. Posádka se tehdy musela spoléhat především sama na sebe. V kokpitu seděl pilot, kopilot a navigátor – sehraný tým, který nesl odpovědnost za stovky životů vysoko nad oceánem.
A právě v těchto dobách se odehrál příběh, který dodnes vyvolává otázky.
Posádka bojovala s temnotou
Německý kapitán Rudolf Braunburg létal trasu mezi New Yorkem a Evropou nesčetněkrát. Noční přelety přes severní Atlantik znal téměř zpaměti. Přesto na jeden z nich nikdy nezapomněl.
Letadlo tehdy odstartovalo z New Yorku za posledních záblesků denního světla. Jakmile minulo ostrov Nantucket jižně od Cape Cod, ponořilo se do nekonečné černé tmy. Pod letadlem se rozprostíral studený Atlantik a před posádkou byly dlouhé hodiny letu proti času.
Počasí se však rychle zhoršovalo. Vrtulový stroj se těžce prodíral hustými oblaky, na trupu se tvořila námraza a kolem letadla se objevoval oheň svatého Eliáše – elektrické výboje, které za bouří ulpívají na kovových částech strojů. Navigátor byl čím dál nervóznější. Hvězdy nebyly přes souvislou oblačnost vůbec vidět a bez nich bylo téměř nemožné určit přesnou polohu.
Piloti tehdy neměli k dispozici moderní radarové sledování ani satelitní navigaci. Každých deset stupňů zeměpisné délky musela posádka rádiem hlásit vlastní, ručně vypočítanou pozici. Jenže tentokrát byly i rádiové signály silně rušeny polární září a elektromagnetickými bouřemi. Navigátor nakonec přiznal, že údaje o poloze jsou pouze teoretické.
Ve sluchátkách zazněl cizí hlas
Když se letadlo blížilo k irskému pobřeží, zůstal Braunburg na chvíli v kokpitu sám. Druhý pilot odešel mezi cestující a navigátor zamířil do zadní části letadla řešit poruchu toalety. Právě tehdy se to stalo.
Mohlo by vás zajímat
Ve sluchátkách náhle zazněl podivný hlas. Nebyl lidský. Zněl mechanicky, téměř elektronicky zkresleně, jako by přicházel odněkud z velké dálky. Hlas pomalu diktoval sérii čísel. Braunburg si instinktivně přitiskl sluchátka k uším a údaje si zapsal do notýsku. Čísla byla úplně jiná než ta, která před chvílí odeslal irské kontrole. Kapitán se okamžitě pokoušel navázat spojení a zjistit, kdo vysílá. Z reproduktoru se však ozývalo jen ticho.
Nikdo neodpovídal.
Navigátor objevil fatální chybu
Krátce nato se navigátor vrátil do kokpitu. Byl bledý a očividně otřesený. Přiznal, že při výpočtu polohy udělal chybu. Ve stresu špatně přepočítal údaje a letadlo se podle původních souřadnic nacházelo úplně jinde. Pak kapitánovi přečetl nově vypočítanou pozici.
Braunburg zůstal v šoku.
Souřadnice totiž do posledního čísla odpovídaly údajům, které před několika minutami slyšel v tajemném vysílání. Když se podíval do svého notýsku, stálo tam přesně totéž. O chvíli později se letadlo dostalo do dosahu irské rádiové kontroly. Ta potvrdila skutečnou polohu stroje – a zároveň potvrdila i správnost záhadných údajů z neznámého vysílání. Ukázalo se, že původně vypočítaná poloha byla zcela chybná.
Tajemství zůstalo nevysvětlené
Někdo nebo něco tehdy posádku varovalo a opravilo její kurz. Pokud by letadlo pokračovalo původním směrem, mohlo se snadno dostat do dráhy dalších dopravních strojů mířících nad ránem k irskému pobřeží.
Jenže kdo mohl znát jejich skutečnou polohu?
Radarové sledování nad oceánem tehdy neexistovalo a správné údaje neznal ani samotný navigátor. Přesto se neznámý hlas objevil právě v okamžiku, kdy byl omyl nejnebezpečnější. Rudolf Braunburg na tuto noc nikdy nezapomněl. A záhada mechanického hlasu, který se ozval z temnoty nad Atlantikem, zůstává dodnes bez vysvětlení.
Pro někoho šlo o technickou anomálii. Jiní mluví o nevysvětlitelném zásahu, který zabránil katastrofě. A možná právě proto podobné příběhy přežívají desetiletí – připomínají totiž, že ani v době techniky nemusí mít člověk odpověď na všechno.
