Legenda zkresluje skutečnost
Vypráví se, že císař Josef II. se nechal na Špilberku zavřít, aby na vlastní kůži poznal život vězňů. Tato historka však patří spíše do říše legend než reality. Pravdou zůstává, že panovník věznici opakovaně navštěvoval – jenže místo zmírnění podmínek zdejší režim naopak ještě zpřísnil.
Právě po jedné z jeho návštěv, 4. září 1784, padlo rozhodnutí, které vstoupilo do historie. Josef II. nařídil, aby byli doživotně odsouzení umisťováni do těch nejhlubších a nejhorších kasemat.
Zavádí nelidský trest
Na základě císařova příkazu vzniklo ještě téhož roku prvních dvanáct zvláštních cel. Brzy se zaplnily a další přibývaly. Rozsudky, které odsouzence posílaly do těchto kobek, byly podepisovány císařovým jménem ještě o několik let později.
Změna přišla až s jeho nástupcem Leopoldem II., který v květnu 1790 tento krutý způsob věznění zrušil. Vězni byli přesunuti do horních pater a dřevěné komůrky zmizely – jejich materiál posloužil k opravám věznice.
Komůrky připomínaly hroby pro živé
Co ale tento trest skutečně znamenal?
Špilberské komůrky, přezdívané „hroby pro živé“, byly malé dřevěné konstrukce ze silných prken, umístěné v temných kasematech. Měřily přibližně dva metry na délku a jen něco málo přes metr na šířku. Prostor sám o sobě by byl sotva snesitelný. Skutečné utrpení však začínalo až s řetězy.
Vězeň byl ke stěně připoután tak, aby mohl jen ležet nebo stát. V některých případech byl spoután kruhem kolem pasu, jindy dokonce kolem krku. Každá ruka byla připevněna zvlášť a délka řetězů dovolovala sotva dosáhnout k ústům.
Mohlo by vás zajímat
Oproti podobným zařízením ve Štýrském Hradci, odkud byl tento systém převzat, panovaly na Špilberku mnohem tvrdší podmínky. Chybělo světlo, vzduch i jakékoli vytápění.
Trestanci byli odsouzeni k pomalé smrti
Do těchto kobek byli posíláni především vrazi. Svůj prostor nesměli opustit – ani kvůli práci, ani v případě těžké nemoci. Ošetření probíhalo přímo na místě, pokud k němu vůbec došlo.
Strava se omezovala na chléb a vodu. Není proto překvapením, že úmrtnost byla vysoká. Někteří vězni umírali už po několika málo týdnech, jiní vydrželi o něco déle.
Jedním z nich byl i mladý muž jménem Filipčuk. Když byl v roce 1788 přikován v podzemní kobce, bylo mu pouhých dvacet let. Odsouzen byl na šedesát let, z nichž v komůrce přežil dva. Dočkal se sice zrušení tohoto trestu a přesunu do nadzemní cely, skutečné svobody už ale ne. O měsíc později zemřel – jeho tělo nedokázalo následky přežít.
Bývalé dřevěné komůrky na Špilberku dnes mohou připomenout, jak tenká někdy může být hranice mezi spravedlností a krutostí. Zůstávají mementem doby, kdy trest neznamenal nápravu, ale pomalé a tiché umírání ve tmě.
