Na Šumavě byla prkna posledním ložem
Umrlčí prkna patří k tradicím, které byly charakteristické pro českou i bavorskou část Šumavy a v jiných částech českých zemí se s nimi běžně nesetkáme. Když někdo zemřel, položili jeho tělo na vyschlé smrkové, jedlové nebo lipové prkno, které spočívalo na dvou židlích. Tak mohl nebožtík zůstat v domě až do pohřbu.
Podoba prken se ovšem lišila. Někde se do nich vyryly jen tři křížky, jinde vznikala skutečná malá umělecká díla. Chudší obyvatelé odlehlých samot si je vyráběli sami, zatímco zámožnější rodiny práci svěřovaly truhlářům. Prkna zdobily křesťanské symboly, nápisy, ornamenty, ale také motivy spojené s životem zemřelého.
A protože na nich často bývalo uvedeno jméno usedlosti nebo místa, kde člověk žil, začalo se jim někdy přisuzovat ještě jedno využití. Údajně mohla sloužit i jako jakési dřevěné směrovky.
Po pohřbu měla umrlčí prkna různé osudy
Smrtí ovšem jejich příběh nemusí končit. Podle místních zvyklostí se s nimi po pohřbu zacházelo různě. V okolí Kašperských Hor se mohla uchovat a posloužit dalšímu zemřelému. Na Vimpersku se naopak prkna obřadně pálila.
Jinde je lidé stavěli podél cest, na okraje lesů nebo na místa, která měl zemřelý rád. Objevovala se také na štítech domů, stěnách kapliček nebo kmenech stromů. Postupně tak vznikala místa, kde vedle sebe stála celá řada těchto podivuhodných památek.
Mohlo by vás zajímat
A právě tady začíná ta tajemnější část příběhu.
Kdo prkno použil podruhé, mohl litovat
Umrlčí prkno nebylo obyčejné dřevo. Lidé je považovali za posvátné a jejich další využití se mělo rovnat pořádnému zahrávání si s mrtvými.
Jedna pověst vypráví o truhláři z Rejštejna, který z umrlčího prkna vyrobil vál na nudle. Měl sloužit jako součást výbavy mladé nevěsty. Jenže když ho žena poprvé použila, vál spadl na zem. A tím podivnosti teprve začaly. Žena ho nedokázala zvednout a nudle kolem něj údajně začaly samy poskakovat. Vyděšená nevěsta vál truhláři vrátila. Ten pak prý už žádnou zakázku nedostal a nakonec se kvůli ostudě odstěhoval.
Ještě horší následky měla podle jiné šumavské pověsti krádež umrlčích prken, která měla skončit jako postel pro novomanžele. Jejich svatební noc prý narušilo celé hejno rozzuřených kostlivců. Ti se následně pustili za truhlářem, který prkna použil, a hnali ho až do Strakonic.
Jiná verze příběhu je o něco méně dramatická, ale možná ještě děsivější. Přízraky zemřelých měli novomanželé vídat sedávat na pelesti. V jiné variantě se postel sama rozebrala a každý z nebožtíků si odnesl část vyrobenou z jeho prkna.
Jeden mladík chtěl dokázat, že se mrtvých nebojí
S umrlčími prkny se pojí i pověst z Horské Kvildy. Mladík se měl se svými kamarády vsadit, že během Dušiček jedno prkno odnese domů a dokonce se na něm vyspí. Jenže ráno už bylo všechno jinak.
Mladíka údajně našli bloudit krajinou, úplně pomateného, s umrlčím prknem na zádech. Jestli šlo o skutečnou zkušenost, následek pořádného leknutí, nebo jen další šumavskou pověst, dnes samozřejmě nevíme.
Jedno je ale jisté: s umrlčími prkny si lidé neradi zahrávali.
Tři prkna připomínají mrtvé v Železné Rudě
Jedno z míst, kde lze tradici připomenout dodnes, najdeme v Železné Rudě. Před kapličkou zasvěcenou svaté Barboře a svatému Antonínovi stojí tři umrlčí prkna. Jejich příběh souvisí s výstavbou železničního tunelu z Brčálníku na Špičák.
Při stavbě zahynuli dělníci, kterým se říkalo barabové, a jejich ostatky byly uloženy na nedalekém hřbitůvku. Právě zde se tak dodnes setkáváme s připomínkou zvyku, který byl kdysi na Šumavě zcela běžný.
Některá prkna přežila dodnes
Původní umrlčí prkna jsou dnes na české straně Šumavy vzácností. Kromě tří prken u kapličky v Železné Rudě lze dvě z let 1930 a 1939 spatřit také u cesty z Kochánova u Hartmanic k samotě Sova. Stojí dokonce na původním místě.
Za skutečnou raritu jsou považována prkna, která měla být podle tradice použita při stavbě schodiště ve věži kostela svatého Michala ve Všerubech na Domažlicku.
Možná je to jen dřevo. Možná připomínka dávného způsobu loučení se zemřelými. A možná také něco, k čemu se naši předkové chovali s větší úctou, než jakou bychom dnes čekali.
Šumavská umrlčí prkna nejsou jen kuriózní pozůstatky minulosti. Vyprávějí o době, kdy smrt byla mnohem viditelnější součástí každodenního života a kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých v lidové představivosti často stírala. A tak možná není náhoda, že právě kolem obyčejných dřevěných prken vznikly tak neobyčejné příběhy. Na Šumavě totiž platilo jednoduché pravidlo: s mrtvými je lepší si nezahrávat!
