Vydejte se do míst, kde číhají Hockaufové
Když se z Kašperských Hor vydáte strmě klesajícím údolím směrem k Rejštejnu, po pravé ruce budete mít Šibeniční vrch. Právě tady se prý za soumraku a za temných nocí potulují obávaní Hockaufové, někdy nazývaní také Huckaufové. Tito potměšilí skřítci číhají na pozdní chodce a nešťastníkům, kteří se jim připletou do cesty, dokážou připravit skutečně děsivé chvíle.
Na větrných pláních, bičovaných sněhovými vánicemi, se prý znenadání vrhají lidem na záda. Potom je kopáním a bitím ženou přes louky a lesy, jako by jejich oběti byly pouhými zvířaty zapřaženými do neviditelného povozu. Z vyprávění o těchto setkáních běhá mráz po zádech i dnes.
Odhalte tajemství mužíčků s kladívky
Hockaufové se podle pověstí neukazují pouze na cestách. V lukách pod Šibeničním vrchem, lze prý občas zahlédnout drobné mužíčky v šedých fráčcích s černým lemováním a třírohými klobouky. V rukou drží malá kladívka, jimiž neustále něco oklepávají. Kdo jsou tito podivní tvorové? Podle jedné z pověstí jde o dávné lesní úředníky, kteří se kdysi provinili a nyní musejí svůj trest odpykávat nekonečným obcházením okolí Kašperských Hor. Bez odpočinku a bez naděje na vysvobození vykonávají stále tutéž marnou práci.
Jenže jejich zdánlivě směšná podoba může být klamavá. Hockaufové údajně ubližují především těm, kteří je urazí nebo zesměšní. K jejich rozzuření prý někdy stačí pouhé zavolání či napodobení jejich ťukání. A pak už se nešťastník nestačí divit.
Proč se jim říká také škrtiči
Mohlo by vás zajímat
Německé označení Hockauf se v pověstech vykládá jako výzva k vyskočení na záda. Jakmile totiž některý z mužíčků usoudí, že byl uražen, bleskově se vrhne na svého protivníka a usadí se mu na hřbetě. Člověk se rázem promění v nedobrovolného koně a musí svého nezvaného jezdce vozit po kopcích i hlubokých lesích. Hockauf nezná slitování. Pobízí svou oběť ke stále rychlejšímu běhu, dokud ji nevyčerpá k naprostému zoufalství. Podle vyprávění existoval jediný způsob, jak se nezvaného jezdce zbavit: zaklít. Jakmile nešťastník v krajním zoufalství vyslovil kletbu, tajemná bytost prý zmizela.
Ne každý však dokázal včas přijít na to, co má udělat. Někteří se klít neodvážili, jiní na tuto možnost nepřišli vůbec. Jejich osud byl podle pověstí mnohem krutější. Uštvaní a zubožení končili daleko od lidských obydlí, někdy uškrcení.
Připomeňme si krvavou minulost Šibeničního vrchu
Tajemné příběhy z okolí Kašperských Hor mají i svou historickou kulisu. Šibeniční vrch totiž nedostal své jméno náhodou. Kašperské Hory získaly hrdelní právo už při povýšení na město v roce 1345 a šibenice tu stála po několik staletí. Není divu, že se lidé tomuto místu raději vyhýbali. Kde se vykonávaly rozsudky smrti, tam se snadno rodily příběhy o neklidných duších a dávných křivdách. Podle místních pověstí byli někteří odsouzenci popraveni neprávem a ve svém zoufalství uvrhli město do kletby. Jejich duše pak měly za temných, mlhavých nocí bloudit okolím a přinášet neštěstí.
Kdo se dnes vydá do těchto míst za soumraku, může si snadno představit, proč se zdejší krajina stala dějištěm tolika strašidelných vyprávění. Stačí mlha, vítr a pár kroků do tmy, aby i obyčejný zvuk začal připomínat něco mnohem zlověstnějšího.
Nechte se pohltit šumavskou nocí
Kašperské Hory mají za sebou staletí hornické slávy, tvrdých trestů i lidského utrpení. Právě z této směsi skutečných dějin a lidové fantazie vyrůstají pověsti, které dokážou proměnit obyčejnou cestu v dobrodružství plné neznámých hrozeb.
Až se tedy někdy vydáte z Kašperských Hor směrem k Rejštejnu, zkuste si vzpomenout na Hockaufy. Pokud v houstnoucím šeru zaslechnete tiché ťukání nebo zahlédnete drobnou postavu s třírohým kloboukem, raději se jí neposmívejte. Na Šumavě se totiž podle starých vyprávění nevyplácí provokovat ani ty nejmenší obyvatele lesa.
