Mikulášský čert. Zábava, nebo trauma? Nedívejte se na čerta očima dospělých, ale očima svého dítěte

Zábava, napětí i strach

Když byly naše děti malé, jedna kamarádka mi řekla: „Já už asi příští rok čerta s Mikulášem zvát nebudu. Starší syn si dělal z čerta srandu a tahal ho za ocas. Čert na něho musel zařinčet řetězy, aby mu vůbec mohli balíček se sladkostmi předat. Ten mladší se tak polekal, že zalezl pod stůl a po zbytek večera nechtěl vylézt.“

Holčička od sousedky s trochou trémy vzorně odrecitovala básničku a pak radostně popadla balíček. Večer  uvažovala, jakou básničku si připraví na příští rok.

Náš syn měl dopředu silácké řeči, jak čerta nakopne ze schodů, až si zláme „parohy“. Když se  ale u dveří objevilo mikulášské procesí, jen trojici zvědavě okukoval. Na otázku, jestli nezlobil, zavrtěl hlavou. Vzápětí, protože si přece jen nebyl jistý nakolik dokáže čert rozeznat pravdomluvnost, dodal: „Zlobil, ale jenom někdy a jenom trošku.“ Anděl ho pochválil, že se přiznal, čert slíbil, že se příští rok na něj zase přijdou poptat a Mikuláš mu předal nadílku. V tu chvíli ze syna spadlo všechno napětí a nabídl se, že místo básniček pro malé děti zazpívá nějakou pořádnou písničku. A spustil úryvek odrhovačky, za kterou by se nemuseli stydět ani štamgasti desáté cenové skupiny…

Dětství bez čerta

Já na čerta žádné špatné vzpomínky nemám, dokonce tam nebyla ani tréma. Záhy mi došlo proč. K nám totiž nikdo nechodil. Otec zpravidla nesnášel návštěvy jakéhokoli druhu (na milost byli bráni převážně pouze vědci). Takže maminka připravila nadílku tajně k oknu na prádelník, rozsvítila svíčky a pak zavolala: „Běžte se podívat, jestli už ten Mikuláš tady nebyl!“ A my se sestrou zjistily, že byl. A to jestli byl i s čertem, jsme poznaly podle toho, jestli byl v nadílce mezi ovocem a čokoládami i kousek uhlí.

Očima dítěte

Představte si, že měříte asi metr a dívá se na vás černá mohutná obluda, která je skoro dvakrát větší než vy. Už jen z pohledu fyzických parametrů má čert nad dítětem obrovskou převahu. Do hry ovšem zákonitě vstupuje psychika. Minimálně strach z neznáma, z toho, jak se čert zachová. Co když ho ten hodný anděl neuhlídá a on něco provede? A pak ten jeho strašidelný zjev… To nepomůže ani ubezpečování rodičů, že se není čeho bát.

Nejen věk, ale také povaha a psychická vyzrálost

Čím menší dítě (a to vzrůstem i věkem), tím větší nerovnováha mezi jím a postavou čerta. Velmi hodně záleží také na povaze dítěte. Plaché, citlivé a zakřiknuté dítě bude čertem patrně mnohem více vystrašené, než dítě nebojácné s velkou vyřídilkou. Obecně se má za to, že s návštěvou čerta a jeho strašením je dobré být velmi obezřetný u dětí předškolního věku. Dítě se totiž může skutečně vystrašit a výsledkem může být i psychické trauma v podobě nočních můr, poplakávání, bolestí břicha či zajíkání se.

Pozor na zvídavé děti

Naopak, strašit čertem starší děti může skončit blamáží rodičů. Mají totiž často tendenci zkoumat, jak to vlastně s tím čertem je. Jak může čert vědět o všech dětech, které zlobí? To je naklonovaný? Má nějaké odposlouchávací zařízení? A musel se taky očkovat proti kovidu? A jak to, že si toho syčáka odvedle, který pravidelně hulí za školou a který už dvakrát propadl, ještě dávno neodnesl do pekla? Asi to, chudák čertík, fakticky nestíhá… A nevymřou teď čerti, když je ta energetická krize a když nebudou mít v pekle čím topit…

Témata článku