Kdysi se tlakovému hrnci neřeklo jinak než tlakáč nebo také papiňák. Naše babičky (pokud jste mladý ročník, tak již prababičky) ho používaly docela běžně. Jednalo se o různě velké a hlavně těžké tlustostěnné nádoby, které měly poklici s ventilem.
Kdo syčí, je pán domu
A právě ventil svým mohutným syčením vyvolával velký pocit respektu, zejména u dětí. Vlastně nejen u nich, ale také u většiny členů rodiny, kteří se hrnci, v jehož útrobách se právě pod tlakem zpracovával rodinný pokrm, vyhýbali kuchyni až přehnaně velkým obloukem. Na druhé straně se nebylo čemu divit. Téměř v každé rodině se hrnec aspoň jednou za svou éru vaření postaral o zábavu. Hospodyňka ho neuhlídala a on vybouchnul. Pak bylo vymalováno, a to jak doslovně, tak v přeneseném slova smyslu, jelikož rodinný oběd nebyl umístěn klasicky na talířích, ale bylo potřeba seškrabávat ho lžící ze stěn kuchyně. Kupodivu se v rodině našel vždy někdo, kdo neocenil tuto pestrou obměnu klasicky nudného stolování a místo toho, aby vzdal hold statečné a obětavé kuchařce, prásknul zlostně dveřmi se slovy, že jediný, kdo se dnes nažere, bude akorát pes. No, upřímně řečeno těžko říct, co tím myslel, jelikož většina psů se stravuje z misky a nikoli ze stěny.
Nejdřív prověřuj, pak zavařuj
Rovněž mé dětství bylo provázeno tajuplným syčením Papinova hrnce a vůní hovězího nebo vepřového masa na guláš. Naše pragmaticky smýšlející rodina se však nespokojila pouze s tradičním využitím. V hrnci se například také zavařovalo. Ano, jde to. Pokud nemáte po ruce zrovna klasický zavařovací hrnec, naplněné zavařovačky umístíte do tlakáče. Musíte si ale pohlídat jen velmi krátkou dobu varu. Na to nás ovšem sousedka, jež nám darovala recept (tak trochu ji podezřívám, jestli to nebyla jen dobře maskovaná pomsta), zapomněla upozornit. Vlastní praxí jsme záhy zjistili, že k zavařování stačí jen zlomek obyčejné zavařovací doby. Opravdu není třeba s společně s ovocem rozvařit také skleněné zavařovačky.
Moravský kras v kuchyni aneb I pes je člen rodiny
U nás se vždy zachovávala rovnoprávnost všech členů rodiny, neexistovala žádná diskriminace, ani rasová. V hrnci se tedy vařilo i pro psa, třebaže on byl rasy německý ovčák a my vysokoškoláci homo sapiens. Myslím, že pan Papin by měl z všestranného uplatnění svého vynálezu v naší rodině opravdu velkou radost. Asi nikdy nezapomenu, když mě jakožto holčičku pověřili rodiče úkolem, abych psovi uvařila ovesné vločky, a pak odjeli. Já jsem dle jejich instrukcí naplnila tlakáč potřebným množstvím vloček i vody, zapálila plamen na plynovém sporáku a řekla babičce, aby na mě zavolala z okna, až hrnec začne syčet. (Do té doby jsem opravdu netušila, že babička tolik nedoslýchá.) Následně jsem se odebrala jakožto vzorná dcera plevat záhon, na kterém hlávkový salát dorůstal výše, jež mu pomalu začala závidět i sousední rajčata. Po nějaké době klidu jsem uslyšela z okna babičku. „Už to asi vaří!“
Z kuchyně se linulo podezřele divoké syčení páry asi jako ze strojovny parní lokomotivy. Vzápětí se ozvala rána. Když jsme otevřely oči, viděly jsme dosud nevídaný úkaz – naše kuchyň se proměnila v Moravský kras. Ze stropu nad sporákem visely doslova krápníky husté ovesné kaše, které se postupně vlastní vahou svěšovaly tak dlouho, až dosáhly dna hrnce, z kterého původně vzešly. Nadšení rodičů nad tímto malým přírodním zázrakem raději komentovat nebudu.
Závěrem nezbývá než tlakový hrnec vřele doporučit. Je to skvělý sluha, avšak zlý pán.
