Každý člověk je originál
Člověk přichází na svět s určitou genetickou výbavou, která nebude ani u dvojčat úplně stejná, takže již zde je první důvod toho, že každý člověk je naprostým originálem. Dále nás ovšem zcela zásadně formuje prostředí, v kterém vyrůstáme. Do této kategorie patří i skutečnost, jestli se narodíme jako první, druzí nebo třetí.
Rodiče jsou stejní a přesto jiní
Často se zapomíná na to, že i samotní rodiče se v průběhu svého života mění. První dítě mají jako mladší, méně zkušení. Mnohdy sami hledají svou cestu a životní hodnoty. Co se týká výchovy dětí, nemají žádné zkušenosti. (Je zvláštní, kolika předmětům se vyučuje na školách, ale o tom, jak vytvořit harmonickou rodinu a vychovávat vlastní děti, se ve školách nemluví.) U druhého dítěte jsou rodiče již zralejší, mají více zkušeností, avšak zpravidla méně času. Bývají méně úzkostní, takže druhorozený má více svobody. Když druhorozený dospívá, mívají již také méně energie, takže ratolest disponuje zpravidla větší volností, což se projevuje např. v nočních návratech domů. Zatímco první dítě šlo na svou první diskotéku až v osmnácti a to málem ještě v doprovodu rodičů, druhé dítě dostane „jen“ striktní příkaz být o půlnoci doma. A třetí dítě? Ať už se narodilo s větším časovým odstupem nebo v rychlém sledu po svých sourozencích, má výhodu benjamínka. Rodiče jsou méně striktní než u jeho starších sourozenců, mnohdy v něm stále vidí malé dítko, i když už dítě oslavilo třicítku. Když jde na diskotéku (je mu to zpravidla povoleno dříve, než jeho sourozencům, tak je mnohdy pochváleno za to, že bylo schopno trefit se klíčem do zámku, aniž by vzbudilo spící rodiče). Rodiče již přece jen mají určitý věk, některé věci berou s velkým nadhledem, jiné již nemají chuť ani energii řešit. Navíc se sami mohou potýkat s vlastními problémy, jež souvisí se středním věkem, zdravotním stavem nebo zaměstnáním (ať už v podobě velké pracovní vytíženosti, nebo naopak nutností zaměstnání si udržet před mladší a dravější konkurencí).
Sourozenci se vzájemně utvářejí
Nejsou to jen rodiče, kteří své dítě vychovávají. Dítě je vychováváno již samotným soužitím se svým sourozencem nebo sourozenci. Jako příklad uveďme schopnost sdílet své věci (ano, začíná to už u hraček) s ostatními. Pokud by dítě žilo jako jedináček, není zvyklé na to, že se musí o něco podělit. Tento okamžik na něj sice udeří v plné síle s nástupem do školky, ale pořád mu ještě zbývá domov, kde je svrchovaným pánem nad všemi svými věcmi. S příchodem sourozence se však musí naučit sdílení. Toto je pro prvorozeného mnohdy velmi bolestná zkušenost. Musí se totiž dělit nejen o svůj prostor (např. pokoj) a o své hračky, ale také o pozornost a lásku svých rodičů. Pokud toto období neproběhne správně, tj. nepodaří se rodičům nastolit „příměří“ mezi oběma sourozenci, pak zde může vzniknou velmi nebezpečná rivalita, např. starší může začít mladšího sourozence nenávidět. Zde je důležitý citlivý přístup rodičů, kteří musí umět vymezit hranice pro oba sourozence. Starší by se měl naučit o své věci dělit, ale s tím, že má právo také na své soukromí, že některé věci jako jeho milovaný méďa jsou opravdu jen jeho a mladší mu nebude libovolně ožužlávat uši, a hlavně, že rodiče s příchodem druhého dítěte svého prvorozeného nepřestávají milovat a, i když je to mnohdy velmi náročné, si na něj najdou potřebný čas. Toto je proces vzájemného se učení sourozenců, který je důležitý pro to, aby se dítě naučilo vycházet s ostatními s ostatními, tj. začlenilo se do kolektivu, a také si umělo vydobýt na světě své místo a zároveň.
