Příčiny
Důvodem byl vleklý spor o ovládání alpských zemí po smrti posledního rakouského vévody z rodu Babenberků Bedřicha II. Bojovného roku 1246. Přitom Přemysl Otakar II. se už jako dvacetiletý stal rakouským vévodou díky sňatku s o 30 let starší sestrou posledního Babenberka, Markétou.
S uherským králem Belou IV. si ale roku 1254 rozdělili babenberské země tak, že si český král ponechal Horní a Dolní Rakousy, zatímco Štýrsko připadlo uherskému králi. Ovšem ani jedna strana v podstatě nebyla zcela spokojena a konflikt začal znovu, přitom příčinu k němu zavdal syn Bely Štěpán V., tehdy mladší král. V roce 1259 napadl území českého spojence korutanského vévody Oldřicha. Přemysl Otakar II. tak již koncem roku podpořil povstání štýrské šlechty, která byla prý stejně nespokojena s uherskou nadvládou, údajně trochu despotickou.
Dočasné příměří
Českého vládce zkrátka přijali za dědičného vévodu, takže nebylo zbytí, v březnu 1260 vytáhli oba králové do pole. Jenomže – počasí a zásobovací potíže nedovolily, aby se rozvinuly bojové akce, a tak bylo až do 24. června uzavřeno příměří.
Obě strany zatím usilovně zbrojily a sháněly spojence. Bela mobilizoval nejen Uhry (včetně Slováků), ale i Srby, Chorvaty, Bulhary, pohanské Kumány a snad i Tatary nebo ruská a polská knížata. Přemysl Otakar II. také nezahálel a brzy kromě Čechů, Moravanů, Rakušanů a obyvatel Štýrska mohl počítat i s vojsky braniborského markraběte Oty III., slezského vévody Jindřicha Vratislavského a Vladislava Opolského, samozřejmě také Oldřicha Korutanského. Přemyslova pověst lákala i mnohé jiné rytíře z Němec. Sraz byl 26. června u města Lávy (Laa) nad Dyjí, ovšem soustřeďování sil bylo narušeno vpádem silného uherského oddílu vedeného Štěpánem. Řadu rakouských pánů při ústupu vlákali Uhři do léčky a pobili, což zapůsobilo na morálku Přemyslova vojska dosti depresivně.
Vzmužte se
Až 4. července se podařilo Přemyslovi náladu pozvednout a své oddíly přesunout k ústí řeky Moravy, kde rozbily tábor poblíž obce Kressenbrunn. Teď šlo o to, kdo se první pokusí přejít řeku a vystaví se tak nebezpečí být při této akci napaden nepřítelem. Do toho se nechtělo nikomu, a tak došlo 11. července k jakési rytířské dohodě. České vojsko couvne ke Kressenbrunnu a umožní Uhrům nerušenou přepravu přes řeku Moravu a sešikování k rozhodné bitvě.
Nevíme to jistě, přesto se všeobecně předpokládá, že Uhři byli co do počtu ve značné převaze – ne však co do kvality, protože většinu Belova vojska tvořila lehká jízda a jádrem Přemyslových oddílů byla rytířská obrněná jízda.
Jelikož byl do doby přesunu uherských vojsk sjednán mír zbraní, houfy mužů se rozjely po okolí shánět zásoby a podobně a podle pozdější Přemyslovy zprávy papeži zůstala v jeho blízkosti jen menší část vojska (prý snad pouhý desetina, ale to není pravděpodobné). Proto bylo překvapením, když se začaly šikovat uherské oddíly.
Mohlo by vás zajímat
Prudký útok
Neví se, jestli to byla předem promyšlená lest nebo „jen“ projev nekázně Štěpána nebo jeho divokých Kumánů. Na takové úvahy ostatně nebyl čas, Přemysl nechal své oslabené oddíly sešikovat a než se mohly stát cílem soustředěného útoku ze všech stran, dal povel k útoku on.
Tato strategie přinesla úspěch. Útok těžké jízdy měl na lehkou uherskou jízdu drtivý účinek. Navíc se k bojišti začaly sjíždět i ty části Přemyslova vojska, které byly rozcourané po okolí.
Zanedlouho nastal všeobecný úprk Uhrů, hodně se jich utopilo v řece Moravě. Prchající se nestačili zachytit ani v uherském táboře na svém druhém břehu, kde ještě stál král Bela se svou částí vojska. Všichni strženi pokračovali v útěku až za řeku Váh, kde se rovněž značná část vojáků utopila. Již bylo jasné, kdo je vítězem.
Brzy následoval konec války – Bela IV. již neměl vojsko a Přemysl dal moudře přednost mírovým jednáním, kdy se uherský král vzdal všech nároků na alpské země a dal Přemyslovi dokonce ruku své krásné vnučky Kunhuty.
A my se můžeme jen dohadovat – bylo všechno tak, jak se vypráví? Vše známe jen z českého podání… Nebyl to Přemysl, kdo porušil příměří a předčasně napadl nepřipravené Uhry? Kdoví…
