Co původně stačilo?
Společnou záležitostí bylo to, že jednoho dne nevěsta, přivedená k ženichovu domu mládeží se zelenými věnci na hlavách, vstoupila do svého nového domova. Pokud snad rodiče se svatbou nesouhlasili, uprchla nebo byla unesena do ženichova domu.
Sňatek byl pak zpečetěn společně strávenou nocí, ale až do 12. století neexistovaly žádné zápisy ani oddací listy, které by dosvědčovaly uzavření manželství. Zpočátku ženich nevyžadoval, aby jeho nevěsta byla panna, někdy byla taková dívka dokonce odmítnuta, neboť převládlo přesvědčení, že o ni dosud nikdo neprojevil zájem. Jestliže byla v době sňatku již těhotná, nikoho to nepohoršovalo, tím se jen prokazovalo, že je schopná rodit děti.
Církev přece jen zasáhla
Zlom nastal právě ve 12. století, kdy do sňatků zasáhla sílící římskokatolická církev. Zpočátku se sňatky odehrávaly v kostelním zádveří nebo před kostelními dveřmi. Po složení slibu nasadil většinou ženich nevěstě prsten a oba si připili ze společné svatební číše.
Roku 1215 rozhodl IV. lateránský koncil, že sňatku musí předcházet ohlášky, které na faře musel objednat budoucí novomanžel – jejich smyslem bylo to, aby každý mohl včas upozornit na případné překážky, které by manželství bránily. Původně měli církevní představitelé nápad, aby se při svatbách lidé příliš neveselili a netancovali hříšné tance a fyzická láska byla provozována jen za účelem plození dětí. To byla ale marná nařízení, církev tedy zakázala alespoň konání svateb v určitých dnech, jako kupříkladu o vigiliích, o Velikonocích apod. Tradice a různé zvyky se přesto udržovaly a vlastně v některých krajích udržují dodnes.
Prsten se opravdu ujal
Prsten symbolizuje ochranný kruh – při sňatku však nebyl zpočátku nezbytný. V 9. století jej za povinnou součást obřadu ale označil papež Mikuláš I.
Ze začátku prsten dostávala pouze nevěsta, což prý mohlo být také připomínkou pravěkého zvyku, podle nějž si muž ženu unesenou z jiného kmene připoutával k lůžku. Původně se prsten navlékal na pravou ruku, postupně se z praktického hlediska ukázala vhodnější levačka, protože při manuální práci se prsten tolik neopotřebovával a vadil méně. Ovšem uvědomme si, že zlaté prsteny a prsteny bůhvíjak zdobené, dostávaly většinou příslušnice bohatých vrstev, kde manuální práce až tak nepřicházela v úvahu. Levý prsteníček zvítězil zřejmě hlavně proto, že na pravé ruce nosívali prsten biskupové na znamení svého celibátu.
Z čeho bývaly snubní prsteny?
Ze železa, mědi, hliníku, zlata či stříbra. Pokud někteří partneři použili slaměný prstýnek, naznačili tím, že si svatební noc odbyli již před obřadem.
Mohlo by vás zajímat
Závoj nevěsty měl svůj význam. Byla to i rouška halící tvář mladé paní, která ji měla chránit před zlými silami a zároveň zabránit tomu, aby byla poznána. Výraz „nevěsta“ byl odvozeno od slova „nevěděti“. V různých krajích se některé družičky oblékly stejně jako nevěsta, aby ji zamaskovaly.
Závoji příbuzná plachetka označovala provdanou ženu, která si s ní zakrývala na důkaz svého stavu vlasy, protože ty směly nosit nezakryté pouze svobodné dívky. Podobně nosí roušky řeholnice, které tím symbolizují svůj sňatek s Ježíšem Kristem.
