Historie
Dříve se předpokládalo, že hrad vznikl ve druhé polovině 14. století. Na základě archeologických výzkumů je ale zřejmé, že bude podstatně starší, zřejmě ze 13. století. Snad byl postaven jako strážní pevnost.
První zmínka o hradu je spojena se jménem Adama Heřmana z Heřmanic. Ovšem k vybudování většího hradu došlo asi až za Jindřicha z Návarova, rodem z Valdštejna, který panství získal roku 1380. Nějaký čas vlastnil hrad i Jiří z Poděbrad, dále se tu vystřídalo několik šlechtických vlastníků. Asi nejvýznamnější byli Smiřičtí, kteří tu hospodařili od roku 1515 do roku 1622, kdy jim byl hrad zkonfiskován a přešel do rukou Albrechta z Valdštejna. Ten jej v roce 1627 postoupil jako léno Gertrudě de Lamotte. Roku 1643 Návarov obsadili Švédové a podnikali odtud výpady do okolí. Po jejich odchodu raději nechal císař Ferdinand III. v roce 1644 hrad zbořit, aby se ho Švédové nemohli zase zmocnit.
Mohlo by vás zajímat
Stavební kámen z ruiny hradu byl využit asi o 20 let později při stavbě nedalekého zámku Návarov, který nechala postavit Marie Angelika Lamottová z Frintroppu, provdaná Nounkelová.
Z hradu Návarov se dochovaly zříceniny někdejšího paláce, část štítové zdi, další zbytky zdí a stopy po sklepeních. Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka.
Pověsti
Další záhadou hradu je jeho neobvyklý název. Ve staročeštině slovo návara označovalo kaši z krup a hrachu. S tím je také spojena nejznámější pověst, která nám zároveň objasňuje vybudování hradu.
Hrabě frýdlantský, pán velkých území na severu Čech, si jednoho dne nechal zavolat dceru jménem Ludmila. Měl pro ni novinu: příští den prý dorazí na hrad urozený rytíř, kterého jí vybral. Hlavně šlo o to, že tento rytíř byl velmi bohatý. Hrabě plánoval, že až se spojí jejich državy, nebude mocnějších pánů široko daleko.
Ludmila se ale rozplakala. Nechtěla žádného rytíře, byť sebebohatšího, zamilována již byla – a to do panoše frýdlantského pána jménem Jindřich. Rychle za ním běžela a stejně rychle se domluvili, že musí ještě v noci opustit Frýdlant.
Vykradli se tedy z hradu, každý sám, aby snad nebyli nápadní, a sešli se na domluveném místě. Ráno se hrabě sháněl jak po panošovi, tak po své dceři. Záhy pochopil, kolik uhodilo a nesmírně se rozlítil. Okamžitě nechal sedlat koně s tím, že bude mladé pronásledovat. Ale všechno pátrání bylo marné, Jindřich s Ludmilou měli náskok, navíc šli takovými cestami, kde by je nikdo nehledal. Podařilo se jim najít úkryt.
Hrabě pozdě zalitoval. Zcela ho ovládl smutek a vydával se sám na dlouhé vyjížďky od hradu. Jednoho dne se pustil dál od domova, až jej na cestě překvapila noc. V dáli viděl světýlko, tak šel za ním a stáli při něm jistě všichni svatí, jinak by se v divoké krajině zřítil do propasti. Přijel až ke dřevěnému stavení a vešel dovnitř. Hospodyně, která tu byla s dítětem v náručí, ho nejenže pozvala ke stolu, ale i slíbila nocleh. Poněvadž byl hladový, dala mu najíst – a to návaru, kaši z krup a hrachu. Za chvíli se z lovu vrátil její muž. Ve šťastné rodině poznal hrabě svoji dceru s panošem. Veškerý hněv jej ale za ten čas přešel, a tak si mohl vyslechnout příběh, jak Ludmila za své šperky koupila malý pozemek a kus lesa, kde si zařídili domov.
A hrabě jim pak nechal postavit na tom místě kamenný hrad, který byl nazván Návarov.
