O Noci důstojnosti jsme vás informovali v článku: Svíčky připomněly zabití Doroty Š. Kampaň bude představena 24.ledna 2023 místopředsedkyni Výboru pro sociální politiku, poslankyní Martinou Ochodnickou.
„Naše kamarádka Bety, která žije v našem chráněném bydlení, toho v ústavu mnoho zažila a neváhá o svých zážitcích mluvit. A my se k ní chceme přidat,“ vysvětluje důvody vzniku kampaně ředitelka SKOKU do života, o.p.s. Kateřina Drábková Bíbusová.
Obecně prospěšná společnost SKOK do života se zasazuje o to, aby lidé mohli žít důstojně, aby byly respektovány jejich základní lidské potřeby, aby měli možnost pracovat a bydlet tam, kde to mají rádi. „Společně s našimi klienty chceme srozumitelně a lidsky popsat věci a situace, které je potřeba ve velkých pobytových službách začít měnit HNED! Naším prvním příkladem je potřeba toaletního papíru na všech toaletách, v dosahu od záchodové mísy. Potřeba zavřít si, případně zamknout dveře pro trochu soukromí“, říká Kateřina Drábková Bíbusová.
Zkušenosti a postřehy hendikepovaných
Gabriela
Přišla jsem do Skoku rovnou ze školy. Nejdříve jsem trénovala nákupy, spaní, na práci. Pak jsem šla do práce. Teď se mi bydlí dobře. Odpojila jsem se od rodičů, jsme od nich samostatná. Bydlím na náměstí v pronajatém bytě s přítelem. Moje kamarádka Verča, moc nemluví, má těžší postižení. Známe se dlouho, chodily jsme spolu do školy. Teď už se vidíme jen jednou za rok, na dovolené s rodiči v Chorvatsku. Jinak je v ústavu, neměla jinou možnost. Snad je jí tam dobře.
Jan
Dřív jsem bydlel v Hajnici, v ústavu na vesnici. Babička bydlela daleko, cesta k ní trvala dlouho. Teď bydlím v Hradci. Za babičkou umím dojet sám. To je pro mě důležité.
Mohlo by vás zajímat
Alžběta
22 let jsem žila v ústavu pro tělesně postižené. Tam se mi nelíbilo, protože se k některým klientům nechovali tak, jak měli. Bylo mi jich líto. Nejtěžší tam pro mě bylo to, že to vůbec nebylo jako doma. Na jídlo jsme museli chodit v čas a do jídelny. Když jsem měla na něco chuť, musela jsem jít poprosit sestru a ta mě řekla, že si to mám koupit, nebo mi dala pečivo, co zbylo. Sama jsem si ho vzít nemohla. Do kuchyně jsme nesměli. Bylo by dobré, kdyby v ústavech podporovali klienty i v tom, co jim nejde. Pořád jsme slyšeli, že kdybychom se snažili, tak bychom se měli líp. Kdybychom víc cvičili, tak bychom na tom takhle nebyli.
Jaroslav
Měli jsme zamčené ledničky a sklady. Na baráku nás bylo 10 lidí, na pokoji po dvou. Já jsem se staral o svého spolubydlícího. Hodně mě omezovali ve vztahu s mou přítelkyní, dnes s manželkou. Myslím si, že by všichni lidi, co mají ruce a nohy, měli Hajnice opustit. Řada lidí jako já, pořád žije v Hajnici. Třeba můj kamarád, který je schopný, je tam jen proto, že má záchvaty. Proč jim nedát možnost, aby nám vytřeli zrak. To je strašný.
Karolína
Byla jsem v Hajnicích, s námi lepšími si víc povídali, hráli hry, jeli jsme třeba na výlet. Moc jsme tam nepracovali, protože nebylo co, a kde. Kluci chodili ven uklízet. S Jardou jsme nemohli být spolu, měli jsme i zákaz. Jarda do práce nechodil. Když štípal dřevo, nedostával za to peníze. Já jsem pak do práce chodila, takže jsem peníze vydělávala, ale moc se jich ke mně nedostalo. Velké budovy s pokoji, kde všichni sedí na chodbě a čekají, až někdo půjde okolo, to není dobré. Ani pro ležící. Klienti se nikdy nedostanou ven. Někdo je pořád v posteli nebo na vozíku. Nikdo si s nimi nepovídá. Pro ležící lidi je to hrozné. Můžou se třeba jen koukat z okna. Kdyby byli v bezbariérovým domku, asistenti by na ně měli víc času, ti schopnější by mohli něco trochu vařit nebo se jen na vaření dívat.
