Nadšení z tohoto objevu odstartovalo několik měsíců trvající bádání, které pracovníky zavedlo dokonce až do Itálie. V listopadu a prosinci budou výsledky této detektivní práce k vidění v kavárně Bio Central – formou výstavy.
„Radost nad zjištěním, že máme konečně jméno autora, byla veliká. Netušil jsem ale, že po několika měsících se od příspěvku na Facebooku, přes matriku a LinkedIn dostaneme až k rodině Bedřicha Šimona do Itálie a k jeho pozůstalosti,“ shrnuje Jan Slanina z Bio Central.
S objevem se Slanina hned pochlubil své bývalé kolegyni, Iloně Mach. Ta po autorovi mozaiky, která byla dlouho skrytá pod červeným závěsem, pátrala už dříve – ovšem bez výsledku. Na autora se ptala znalců umění z Hradce, ale i několika dalších odborníků. Nikdo však o autorství neměl ani potuchy. Po zhlédnutí Týdeníku bylo najednou jasno jméno umělce – Bedřicha Šimona – ale i mozaiky. Ta nese název Oko do celého světa, dříve se jí někdy říkalo Sputnik. Dílo má neuvěřitelných 50 metrů čtverečných a je jednou z největších realizací B. Šimona.
Hledání po materiálech z doby, kdy mozaika vznikala – tedy z let 1969-1972 nebylo vůbec jednoduché. Badatelé začali na matrice s myšlenkou, že by autor mohl mít v Hradci nějaké potomky. Tato první informace byla pro pátrání naprosto klíčová. Zápis o panu Šimonovi, který se narodil v roce 1902, ale nebyl úplný. Důležitou informací bylo, že umělec měl dvě dcery a že jeho pravnučka zřejmě žije v Itálii. Tu se podařilo vyhledat na profesní síti LinkedIn. Slanina s ní navázal kontakt, a to odstartovalo sled událostí – červnovou návštěvu její maminky, která si na dědečka ještě pamatovala, a která poté poslala další shrnutí, ve kterém badatelé našli indicie pro další hledání. Nakonec došlo i na návštěvu u rodiny umělce na jihu Itálie.
„Vnučka pana Šimona, Zuzana, byla velice vstřícná. Přijali jsme proto její pozvání a vypravili se za ní. Během několika dnů, které jsme s ní strávili, jsme pořídili množství fotografií a skenů děl pana Šimona. Bylo mezi nimi mnoho obrazů, skic, plastik a reliéfů, ale také fotografií děl ve veřejném prostoru. Byli jsme překvapeni, že některé jeho realizace v Hradci Králové stále stojí a denně se kolem nic chodí, ale jméno autora nikdo nezná,“ shrnuje Slanina a dodává, že jde např. o fasádu bývalého obchodního domu Prior (dnes Atrium), průčelí Dětské kliniky ve Fakultní nemocnici nebo mozaiku na Poliklinice II.
Šimon, který byl rodák z Hradce ale působil i na Slovensku nebo v Chotěboři. Jeho díla jsou dosud k vidění i v Ústí nad Orlicí, Třinci a dalších městech. Badatelé ale zatím neměli čas objet všechna města, kam je vedou další stopy. Čas teď věnují hlavně přípravě výstavy a dohledáváním posledních informací souvisejících s Hradcem Králové.
„Při přípravě výstavy o panu Šimonovi jsme oslovili s žádostí o pomoc v pátrání muzea, galerie, matriky a archivy. Pracovníci Státního okresního archivu v Hradci Králové i muzea nám pomohli najít potřebné složky a zmínky v dobovém tisku. V galeriích jsme ale paradoxně velký úspěch neměli. Podle hesla ve Slovníku výtvarných umělců jsme oslovili zmíněné galerie, ale v podstatě bez výsledku,“ popisuje Ilona Mach. Hledáním jakýchkoliv vodítek strávila mnoho desítek hodin. V životopisu umělce je ale přesto mnoho slepých uliček a prázdných míst. Radost má ale z jednoho konkrétního objevu.
Bedřich Šimon měl ve své pozůstalosti fotografie exkluzivního modelu klavíru Petrof. Nikde ale nebyl jasný důkaz, že byl jeho autorem. Klavír přitom získal prestižní medaili na slavné mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. Potvrzení autorství nepřineslo ani oslovení hradeckého výrobce klavírů.
Mohlo by vás zajímat
„Důkaz o tom, že byl pan Šimon skutečně autorem návrhu klavíru, nakonec našel můj kamarád, který je historik a má přístup do některých databází, které jsem doposud neznala. Teď jsem na stopě jednomu konkrétnímu nástroji, který zhruba před 25 lety hrál na letním hudebním festivalu v jižních Čechách,“ doplňuje Ilona Mach.
Podobných osudů uměleckých děl z období od konce 2. světové války do roku 1989 je mnoho. Některá skončila ve sběrnách nebo byla ukradena nebo zničena. Jejich umělecká hodnota přitom může být vysoká. Odstranění děl z období socialismu je v podstatě vymazáním nejednoho historického a uměleckého proudu, který s tehdejším ideologickým zřízením nemusí mít nic společného. Z veřejného prostoru totiž nezmizely jen sochy komunistických pohlavárů, ale např. také umělecká díla reflektující období technologického pokroku a prvních cest do kosmu, ale také realizace, které vznikly v reakci na „pobruselské“ období – tedy po světové výstavě EXPO 1958, která do tehdejšího Československa přinesla svěží mezinárodní vítr.
Výstavu o pátrání po Bedřichu Šimonovi budou moct návštěvníci kina navštívit během listopadu a prosince. Na vernisáž 9. listopadu 2023 dorazí i vnučka a pravnučka umělce.
Bedřich Šimon (1902-1988)
Rodák z Hradce Králové studoval krátce na Akademii výtvarných umění v Praze. Po smrti svého otce se ale vrátil zpět a studium nedokončil. Později se přestěhoval na Slovensko, kde promoval na vysoké škole a vyučoval. Byl také textilním výtvarníkem – pracoval pro státní podnik Detva. Odtud vedly jeho kroky do Chotěboře, kde se mu narodila první dcera. Zde také vyučoval na gymnáziu. Po 2. světové válce se opět přestěhoval i s rodinou do Hradce Králové, kde vyučoval deskriptivní geometrii na střední škole. V Hradci tvořil až do své smrti v roce 1988.
Šimon se věnoval především malbě, keramické a skleněné mozaice a nástěnné malbě.
Jeho dochovaná díla ve veřejném prostoru Hradce Králové:
- Fasáda obchodního domu (dříve Prior, dnes Atrium)
- Skleněná mozaika s dominantami Hradce v bývalé jídelně tamtéž (dnes nepřístupná)
- Keramická mozaika v Bio Central – Oko do celého světa
- Sgrafito na průčelí budovy Dětské kliniky v areálu Fakultní nemocnice
- Keramická mozaika u recepce na Poliklinice II na Slezském předměstí
- Torzo kovové fontány u bývalé koželužské školy (dnes Střední průmyslová škola)
a možná další…
