Zvíkov je označován za krále českých hradů – ať už pro svou starobylost, zachovalost, majestátní polohu a v neposlední řadě i královský původ. Dnes je národní kulturní památkou a je také neobyčejně umělecky vyzdoben.
Z historie hradu
Byl vystavěn patrně již v první polovině 13. století Přemyslem Otakarem I., hrad byl potom rozšířen Václavem I. a Přemyslem Otakarem II. Později jej vlastnily šlechtické rody – Rožmberkové i Švamberkové, velmi však hradu uškodila třicetiletá válka. Když pak ještě vyhořel, zdálo se, že se změní ve zříceninu. Tentokrát však zasáhli Schwarzenberkové, kteří hrad zachránili, a v jejich díle pak pokračoval stát.
I když se některé cennosti již nedaly zachránit, přesto jich mnoho zbylo. Nejdeme zde královský palác s arkádovým ochozem a s nádhernými freskami v jídelně, Rytířském sále, Erbovní nebo Svatební síni. Ohromující je kaple sv. Václava s gotickým oltářem a freskami apoštolů.
Věž Hlízová
Věž Hlízová je nejen nejstarší částí hradu, ale také nejtajemnější. Většinu tmavých kvádrů, z nichž je věž postavena, zdobí na první pohled zvláštní značky, které mají označovat kameníky, kteří je otesávali. Dříve je ale lidé považovali také za starogermánské runy. Věž bývá nazývána i Markomanka a prý v ní vypovídají službu fotoaparáty, kamery a další technické vymoženosti. Říká se, že když byl hrad poprvé stavěn, věž tu již stála.
Romantičtí badatelé se dokonce přikláněli k verzi, že Římané postupující do střední Evropy, tu za válek s germánským kmenem Markomanů stavěli věže, a to ve 2. st. po Kr. Ale i tito badatelé byli pořád ještě dost zdrženliví, existují totiž zastánci teorie, že věž postavili již Keltové. Dnešní historikové se kloní k tomu, že na ostrohu nad soutokem řek kdysi opravdu stálo keltské oppidum, to je ale vše. Připustili jen, že věž je velmi starožitného rázu.
Věž je dále známá tím, že ve středověku byly do ní z Prahy převezeny korunovační klenoty. Byly umístěny v místnosti dnes známé jako Korunní síň věže. Právě zde v síni prý selhává veškerá technika – byly zde natáčeny dokumenty – kupříkladu pořad Záhady a mystéria a další a další. Není však jednoznačné, jestli síň má snad negativní či pozitivní energii – na každého totiž působí jinak.
Místní pověsti
Vypráví se, že od hradu ke kapli sv. Anny, která je vzdálená zhruba dva kilometry, vede tajná podzemní chodba, a to z hradních sklepů. Žádný průzkum ji ale nenašel. Prý tu pes s ohnivýma očima hlídá poklad velké duchovní hodnoty, takže dobrodruzi se sem nehrnou.
V sakristii hradní kaple byly pod omítkou nalezeny nástěnné malby, asi nejstarší na hradě, pocházející snad ze 14. století. Oficiálně jsou to mniši s maskami na obličeji – to proto, že mají na hlavě dlouhé, tenké zobany. Koho nakonec měly malby označovat, to je další záležitostí pro milovníky záhad. Ale je faktem, že podobné masky nosili středověcí lékaři při morové nákaze – do zobáku vkládali octem nasáklé houby a věřili, že se tak ochrání.
Nejznámější je ale pověst o Zvíkovském raráškovi (tato postavička dokonce inspirovala dramatika Ladislava Stroupežnického roku 1883 k napsání stejnojmenné hry). Rarášek se prý zjevuje jako trpaslík, krkavec, pes s ohnivýma očima, černý kocour nebo průhledný přízrak.
Má vyrušovat především v klenuté komnatě, která sloužila k ubytování hostů. Pověst právě sem klade jeho hlavní působiště. Ať už má mít podle pověstí jakoukoli podobu, hlavně je to podoba hodně divokého domácího bůžka, který má červenou čepičku a jeho oči ve tmě svítí jako žhavé uhlíky. Zjevoval se kolem půlnoci a běhal a skákal po místnosti a vydával různé zvuky – v zásadě v nikomu neubližoval, jen hosty rušil ve spaní. Není prý zlý, je osobitý – a možná nám dává příklad, že některá, hlavně starodávná místa, bychom neměli příliš rušit.
