Na skalnatém ostrohu nad Dyjí leží rozsáhlé zbytky hradu. Celý areál měl sedm bran – a většina z nich se dochovala dodnes.
Stručná historie hradu
Poprvé se o něm uvádí zmínka v roce 1343, v roce 1422 jej prý dobyli husité, není to však zcela jisté. V letech 1464 – 1466 byl dlouho obléhán poté, co Hynek z Lichtenburka odmítl přísahat věrnost Jiřímu z Poděbrad, nakonec byl hrad vyhladověn a posléze udělen Krajířům z Krajku. Již v roce 1580 za Štrejnů ze Švarcenavy se uvádí jako pustý.
Vražedná událost
První zmínka o hradu Cornštejnu, jak již bylo uvedeno, pochází z roku 1343, kdy moravský markrabě Karel (budoucí Karel IV.), potvrdil Smilovi, Čeňkovi a Janovi z Lichtenburka držení hradů Bítova a Cornštejna jako markraběcího léna s povolením si je rozdělit. Lichtenburkové patřili k věrným dvořanům jeho otce Jana Lucemburského i jeho samotného – jenomže v té době měl už Smil na krku pěkný průšvih.
Jednou na Cornštejně hostil větší sešlost pánů a rytířů z okolí a mezi nimi byl i farář Vojslav z Jaroměřic, jinak mnich cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Podléhal pouze svému opatovi, proto měl ve společnosti patřičné sebevědomí. Pilo se a pilo a Vojslav byl velmi vtipný – bohužel však svůj ostrovtip obracel proti hradnímu pánovi.
Smil si jako rytíř a důvěrník samotného krále nechtěl nechat nic jen tak líbit. A ovšem pil také, takže se přestával ovládat a na faráře se prý hrubě obořil, ten však znal na vše odpověď. To již Smil považoval za urážku své rytířské cti. Rozkázal, aby kněze zašili do koženého pytle a hodili do Dyje. Pánův rozkaz je rozkaz a nakonec v díle služebníkům prý pomáhali mnozí (opilí) hosté. Teď už mnich marně prosil, skončil v řece, kde se utopil.
Církevní klatba
Smil z Lichtenburka velmi rychle vystřízlivěl. Pochopil, že v afektu jednal velmi nešťastně, no bylo pozdě, neboť co se stalo, nemůže se odestát. Cisterciáci si na něj stěžovali až v Avignonu u papeže Klementa VI. (Ano, v Avignonu a ne v Římě – roku 1309 totiž francouzský král Filip Sličný úřad papeže násilně přesídlil z Říma do Avignonu, aby měl nad jednáním papeže stálý dohled. Tato akce je nazývána avignonské zajetí a trvala do roku 1378).
Tento papež neváhal a ve spravedlivém hněvu uvalil na Smila klatbu. To bylo zlé. Víckrát nesměl vstoupit do kostela a nemohl ke zpovědi, nemohl dokonce dostat v případě nutnosti poslední pomazání. Klatba se vztahovala bohužel na celou rodinu Bítovských z Lichtenburka a ostatní se jim vyhýbali, jak mohli, aby na ně též nepadla klatba.
Přímluva
Co se dalo dělat? V nejvyšším zoufalství se Smil obrátil na Karla IV., aby se u papeže přimluvil. Klement VI. byl Karlovým přítelem a rod Lichtenburků, jak již bylo zmíněno, byl císaři vždy věrný. Podařilo se tedy Karlovi dosáhnout zrušení klatby, ovšem Smil by se musel dostavit bosý a prostovlasý k olomouckému biskupovi a pokořit se před ním. To se samozřejmě hrdému Smilovi příliš nelíbilo.
Prosil proto o další přímluvu a nakonec mu byla i kajícná pouť do Olomouce odpuštěna. Musel dát ale v místech, kde dal nebohého faráře utopit, vystavět kapli. Faráře, který bude v kapli kázat, měl do konce života platit z vlastní kapsy. Smilovi zase už přebíhal mráz po zádech, když si spočítal, na kolik ho vyjde jeden utopený mnich, ale musel se tentokrát podvolit. Dokončení stavby se nedočkal, zemřel v roce 1347 – bylo však z něho sňato prokletí od papeže.