Je možné, že se stáhli Inkové poté, co španělští dobyvatelé v 16. století obsadili jejich poslední bašty, do města ukrytého v džungli? Uprchli do tajného útočiště jménem Paititi, které se má nacházet hluboko v deštném pralese na pomezí Brazílie, Peru a Bolívie? A přechovávali tam nejen poklady nesmírné hodnoty, ale i určité technologické znalosti?
Ztracený ráj
Představa jakéhosi ztraceného ráje Inků už přivedla do záhuby nebo dohnala k šílenství mnoho dobrodruhů. Hledači inckého zlata investovali miliony dolarů do expedic, které však skončily neúspěchem. Někteří z nich jsou dodnes nezvěstní.
Mario Polia, docent na papežské univerzitě Gregoriana v Římě, v roce 2002 představil veřejnosti svoji precizně vypracovanou dokumentaci. Konstatuje v ní, že Paititi není legenda, ale skutečně existovalo. Podle několik stovek let starého jezuitského rukopisu, který nalezl v římských archivech, se nacházelo na řece Rio Madre de Dios v jihovýchodní části Peru – tak jej alespoň lokalizovala skupina misionářů seskupených kolem pátera Andrése Lopeze v 16. století.
Citovaný dokument je součástí letopisu Peruana Historia, který se nachází v jezuitském archivu v Římě. Paititi je v něm popsáno jako mimořádně bohaté město. Když o něm byl informován papež, přikázal poslední baštu Inků christianizovat.
Tajnosti kolem Paititi
Ovšem vlivné jezuitské kruhy zaujaly k tomuto Poliově zjištění zdrženlivý postoj. Zvláštní na celé záležitosti je i to, že páter Lopez se o Paititi nezmínil v žádné ze zpráv, které papeži do Říma posílal, a informoval ho o něm až v roce 1584 osobně. O ráji v pralese možná měla vědět pouze hrstka zasvěcených.
V rukopisu pátera Lopeze je ale detailně popisován průběh jeho schůzky s vládcem království Paititi. Lopez také uvádí, že krále Inků obrátil na víru pravou. O tajemstvím obestřeném městě Inků uprostřed pralesa se dále v dokumentu uvádí, že je vzdáleno „deset dnů pochodu od hranic Peru“. Ale kterým směrem?
Bílí lidé?
A dál? Prý tam také žijí lidé bílí a civilizovaní způsobem života i formou vlády. Je tam tolik vzácných kovů, že je používají i na kuchyňské nádoby. Zde ovšem Mario Polia nabádá ke střízlivosti: to, že na území města žijí bílí lidé, si páter zřejmě nemohl osobně ověřit a slyšel to jen z vyprávění indiánů.
Navzdory skepsi však Paititi nedalo Poliovi spát. Ještě si vzpomínal na setkání s příslušníky indiánského kmene Aguaruna z Peru, kteří mu již v roce 1972 vyprávěli o velkých bílých lidech se světlými vlasy a modrýma očima. Navíc Lopezův dokument neuvádí, jakou barvu pleti měl kupříkladu král Paititi a šlechtici, kteří jej doprovázeli.
Každopádně by přesná lokalizace ráje Inků, dnes už nepochybně pohřbeného pod hustou vegetací deštného pralesa, znamenala prvotřídní archeologickou senzaci. Také proto, že měli obyvatelé údajně překvapující technologické znalosti. Kým vlastně byli?
Odpověď možná ukrývají zdi Vatikánu.