Začátek tohoto příběhu je datován do roku 1949. Vše se mělo odehrát jednoho letního večera v anglické vesnici Fresden na okraji Wiltshire Downsu. Děti kapitána Rolanda Maceyho večeřely v jídelně priorátu – podlouhlého obytného domu, který kdysi sloužil jako kostel.
Hromadná ozvěna v čase?
Matka na terase rozmlouvala s místním farářem, když za ní vyběhly děti a prosily o svolení, aby směly jít do matčina pokoje a naslouchat tam „zpěvu“. Farář se zajímal, co to znamená. Děti v matčině pokoji údajně poslouchaly zvláštní nápěvy a podle ní to pramenilo z bohaté dětské fantazie. Záhy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o fenomén, který současní parapsychologové označují jako „hromadnou ozvěnu v čase“.
Farář požádal matku o svolení, aby směl děti doprovodit. V jejím pokoji stál velký těžký stůl a děti stály těsně vedle něj a soustředěně poslouchaly melodie, které byly pro faráře a jejich matku neslyšitelné. Farář je poprosil, aby se to, co označují jako „kosmickou hudbu“, pokusily co nejjednodušeji přezpívat. Děti pak reprodukovaly melodie, o nichž tvrdily, že je právě poslouchají. Později se farář paní Maceyové svěřil, že děti se zřejmě staly svědky večerní bohoslužby, sloužené mnichy, kteří tu žili asi před pěti sty lety. Podle něj se nepochybně jednalo o starodávný chorál, který je v současnosti neobvyklý. Děti navíc neuměly latinsky, takže nemohly manifestace nijak předstírat. Nebyly katolíky a nikdy předtím se neúčastnily latinsky sloužené mše. Farář usoudil, že děti skutečně byly posluchači pravého chorálu ze vzdálené minulosti.
Experimenty
Hodnověrnost fresdenského fenoménu trpěla tím, že se při něm projevovala selektivní vnímatelnost: slyšet chorál byly schopny jen děti, zřejmě proto, že o záhadném fenoménu ani v nejmenším nepochybovaly.
Týmu expertů, který se následně pokoušel nahrát tyto zpěvy na magnetofon, nebylo dáno uspět. Stůl byl podrobně prozkoumán, dokonce pak kousek po kousku rozebrán. Pod „nepravou“ deskou se nacházel dřevěný rám se zabudovaným kamenným křížem. Pravděpodobně v tomto případě šlo o oltář, který se využíval při tajných mších v době, kdy byl katolicismus v Anglii zakázán.
Dr. William Byrne – lékař, který byl uznáván i jako parapsycholog – se o tomto úkazu doslechl. V Byrneově přítomnosti děti opakovaly všechna slova, o nichž tvrdily, že je slyší ze stolu. Bratranci dětí, kteří tam s rodiči byli právě na návštěvě, tehdy tajuplné nápěvy poslouchali rovněž.
Jednoho večera, když se dr. Byrne a jeho dva asistenti opět celé hodiny bez výsledku věnovali svým experimentům, se poprvé sami stali posluchači paranormální hlasové manifestace. Dr. Byrne později popisoval, že dojatě poslouchali mnišskému nápěvu. Byl slyšet prý tak zřetelně, jako by jej poslouchali v rozhlase. Náhle si Byrne uvědomil, že se nacházejí bezprostředně pod místností, kde byl přechováván stolní oltář. Zpěv trval déle než půl hodiny. Opatrně zapnul magnetofon, který nosil neustále u sebe. Následovalo pak ještě kázání v latinském jazyce, které znělo zdánlivě odnikud.
Psychický náboj
Když se rozhostilo ticho, Byrne vypnul magnetofon. Když si ale později pásek přehrál, zažil nepříjemné zklamání: z reproduktoru zaznívalo jen tiché syčení. Ať už tehdy zpíval a kázal kdokoli, přízračné hlasy se nacházely za hranicí toho, co lze přístroji nahrát a reprodukovat.
Je tu otázka, jak neživé předměty mohou uložit a později tlumočit minulost. Někteří parapsychologové zastávají teorii, že vše, co je vystaveno emocionálnímu působení, je nadčasově poznamenáno silným psychickým nábojem. Někteří lidé jsou pak pravděpodobně schopni vnímat minulé události a děje tak, jako by se jich účastnili. Neexistují pro ně žádná prostorová ani časová omezení.