„Proutkaři“ zkoumající zemskou energii prohlašují, že dávná svatá místa a spojnice mezi nimi vyzařují mocné síly, které mohou ovlivnit naše blaho. Prohlašují také, že dávní obyvatelé naší planety tuto energii vnímali zcela běžně a přirozeně. Své svatostánky pak stavěli na místech, kde byly tyto síly nejsilnější. Proutkaři vnímají sami sebe jako pokračovatele tradice dávných proroků.
Inkové
Chrám Slunce, hlavní rituální svatyně v hlavním městě incké říše Cuzcu, byl středem, ze kterého vycházelo 41 posvátných linií, které lze stále ještě nalézt zakreslením jednotlivých huacas (místa posvátného významu) do mapy. Takových míst bylo v okolí Cuzca celkově 328. Tento počet zároveň odpovídá počtu dní inckého kalendáře.
Výzkum ukázal, že některé tyto spojnice mají astronomický význam, zatímco jiné byly používány jako rituální stezky, podél kterých byly převáženy oběti k obětním místům. Někteří výzkumníci věří, že představují i směr pro dlouhá rituální putování. Každou zimu prý poutníci sledovali jihovýchodní spojnici, odpovídající dráze Slunce po obloze při letním slunovratu a směru, ve kterém leží Sluneční ostrov na jezeře Titicaca, vzdálený 320 kilometrů.
Leys
V roce 1925 obchodník a zanícený propagátor fotografie Alfred Watkins (1855 – 1935) publikoval knihu Old Straight Track (Stará přímá cesta), ve které popisuje své poznatky o propojení mnoha dávnověkých nalezišť, megalitických staveb, kostelů, svatých studní a mohyl. Došel k závěru, že všechny tyto pamětihodnosti na anglickém venkově leží na rovných spojnicích. Jedna z nich prochází Wiltshirem v okolí salisburské katedrály, v jejímž okolí leží celá řada prehistorických objektů včetně Stonehenge.
Watkins dále objasnil, že slovo, které se tak často objevuje ve jménech míst ležících podél těchto spojnic, je „ley“ a znamená „palouk nebo prázdný prostor“. Sám dal těmto posvátným spojnicím stejné označení. Říká se jim tedy leys. Podle Watkinse měly tyto spojnice v dávné minulosti čistě praktický význam, protože sloužily jako síť pozemních znaků pro orientaci lidí putujících v dávnověké krajině. Leys propojují významné kopce a hory, na kterých hořely ohně, aby osvětlovaly kroky poutníků.
Watkinsovi následovníci
Watkinsovi britští následovníci, kteří založili „Klub Přímé cesty“, šli dokonce ještě dál, když vykládají tyto pomyslné čáry jako část sítě fyzikální i duchovní energie Země. Docházejí tedy k podobným závěrům jako čínští geomantici, kteří v krajině sledovali tyto energetické siločáry, aby je ve svém důsledku propojili s hvězdami na obloze.
Jedna taková čára, která prochází kamenným kruhem Boscawen v Cornwallu blízko Penzance, spojuje tuto lokalitu s poustevnou na ostrově St. Clement´s při pobřeží Cornishe a s polohou souhvězdí Plejád na obloze v měsíci září.
Jiní evropští vědci došli při studiu těchto linií k podobným závěrům.
Linie svatého Michaela
Na začátku 70. let 20. století francouzský vědec Lucien Richer odhalil možné neobvyklé pomyslné vazby svatých pozemků, které prakticky překlenují Evropu z ostrova Skerrig Michael na jihozápadě Irska s posvátnou lokalitou v Izraeli. Linie spojuje horu svatého Michaela v Cornwallu, horu svatého Michela ve Francii a přes Delfy, Athény a Delos pokračuje až k hoře Karmel. Podél ní leží celá řada svatostánků zasvěcených sv. Michaelovi, nositeli korouhve všech archandělů, a Apollónovi, řeckému bohu světla. Většina těchto svatyní stojí na výrazných výčnělcích terénu.
Hora sv. Michaela v Cornwallu leží nejen na transevropské ley sv. Michaela, ale také představuje konec nejdelší anglické spojnice mezi posvátnými místy. Tato pomyslná čára se prakticky kryje s dráhou Slunce na 1. května a vede i přes megalitický komplex v Averbury ve Wiltshiru.
