Václav Hudeček (71) patří k nejznámějším českým houslistům, svůj um předvedl po celém světě. Spolu se svojí ženou Evou se věnují novým mladým talentům a hledají další možnosti, jak veřejnosti ukázat krásu klasické hudby. Housle přitom měly původně zkrotit divokého synka.
Stále máme ještě začátek roku. Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí?
Žádná předsevzetí si nedávám. V mém věku se předsevzetí mění v přání, abychom se zase ve zdraví dožili dalších Vánoc, abych mohl i nadále hudbou celý rok těšit svoje publikum, aby nás s Evou nikdy neopustilo nadšení pro život, práci a pro krásu umění a aby už byl konečně zase klid a mír.
Jak jste trávili Vánoce? Měl jste nějaká vystoupení, která vás výrazně potěšila?
Vánoce jsme trávili tradičně jako každý rok v kruhu nejbližší rodiny. Koncerty byly také jako každoročně až takřka do Štědrého dne. Potěšily mě všechny. Skvělé publikum, které vždy zaplnilo koncertní prostory do posledního místa. A to i v případě, že venku mrzlo, chumelilo a v kostelích se samozřejmě netopilo.
Už jako 15letý jste si zahrál s londýnským Royal Philharmonic Orchestra – v roce 1967. Chtěl jste jako dítě hrát právě na housle? Kdo vás k nim přivedl?
Housle byly původně pouze prostředkem k uklidnění nezbedného synka. S tímto výchovným prostředkem přišel můj zoufalý otec, když došly všechny jiné nápravné prostředky a já jsem stále zlobil. Nikdo si v té době ani ve snu nepomyslel, že bych se hudbou mohl živit. Osud však rozhodl tak, že se nakonec hra na housle stala mým povoláním.
Je potřeba pro hru na housle talent? Nebo se na ně dokáže naučit každý, pokud ho to bude bavit a bude dostatečně pilný?
Vrzat na housle se může samozřejmě naučit každý, a dokonce se tím v dnešní době může i dobře živit. Předpokládám ale, že vás zajímá způsob hry, jaký provozuji já nebo jiní houslisti, kteří hrají na světových koncertních podiích. Samozřejmě talent je zásadní, ale i stavba rukou, jakou ten konkrétní adept na houslovou hudbu má, a potom samozřejmě nekonečná dřina. Desítky tisíc hodin od velmi útlého věku čtyř až pěti let až do konce kariéry.
Významně podporujete mladé hráče prostřednictvím vaší Akademie. Letos už pořádáte 28. ročník pro nadané mladé houslisty v Luhačovicích. Jak to vypadá s mladými hudebníky v Česku? Je jich dost? Má se jim kdo věnovat?
V naší zemi je velmi mnoho mimořádně talentovaných muzikantů všech hudebních oborů. Je to dáno ve světě nevídanou tradicí hudebních škol, dnes základních uměleckých škol, které umožňují profesionální vedení začínajících malých umělců i v nejzapadlejších vesničkách. Navíc jsou školy pro rodiče ekonomicky dostupné. Je to opravdu malý český zázrak.
Ti nejlepší ve vaší Akademii „vyhrají“ špičkové housle od známých mistrů. Na jaké housle hrajete vy a jak s nimi cestujete? Přeci jen je to vzácný nástroj – nemáte o něj při cestování obavy?
Momentálně hraji na nástroj označený štítkem Josef Guarnerius IHS del Gesù. Zdali jej postavil skutečně osobně tento velký italský Mistr, nebo některý z jeho žáků, je samozřejmě otázkou. Jisté však je, že na něj celý život hrál učitel všech houslistů, sám velký Otakar Ševčík. O nástroj se nebojím. Pokud jej nepřejede parní válec nebo nepohltí plameny, vše se dá opravit. A co se zlodějů týká, těžko by se kradený kousek prodával. Je to podobné jako s obrazy. Zkuste si dát inzerát, že prodáte van Gogha, který před týdnem zmizel z galerie nebo ze soukromé sbírky.
Koncertoval jste po celém světě. Je nějaké místo, kde byste si chtěl ještě zahrát, nebo místo, na které obzvláště rád vzpomínáte?
Za tu dobu jsem odehrál tisíce koncertů v celé Evropě, v Austrálii, USA, Kanadě, Asii. Nemám už žádná konkrétní přání, kam bych se rád vypravil s houslemi. Nicméně máme s mojí ženou pár oblíbených míst na světe, kam se rádi vracíme, a to i bez koncertů. Třeba do Benátek, Paříže, Salzburgu…
Připravujete i festival Svátky hudby v Praze, Václav Hudeček a jeho hosté – což je nejdelší festival komorní hudby pořádaný na území Prahy. Představujete zde a uvádíte i mladé talenty – dá se i po 30 letech najít a připravit vždy unikátní program? Jak dlouho se festival chystá?
Náš festival Svátky hudby je určitě nejstarší porevoluční projekt v oblasti komorní hudby a svým zaměřením na začínající muzikanty zcela jedinečný. Byl to nápad mojí ženy Evy a vznikl ještě před naší luhačovickou Akademií. Smyslem našeho snažení v porevolučním kvasu, kdy staré věci mizely a nové ještě nevznikly, bylo umožnit mladým muzikantům vystoupit na koncertním pódiu. A nebyly to jen Svátky hudby v Praze, pořádáme je i v dalších městech, včetně Luhačovic. Kaž-
doroční vítěz naší Akademie se mnou navíc absolvuje desítky koncertů i na jiných pódiích. A jsou to nejen koncerty. Programy vymýšlí Eva. Je to radost mít absolutní svobodu rozhodování a kombinovat začínající muzikanty s těmi renomovanými, kteří byli před 30 lety také začátečníci a první krůčky si odbyli právě u nás. A to, že máme všechny koncerty do posledního místa vyprodané, svědčí o jednom – že naše neotřelá dramaturgie a špičkové výkony ať už známých, či neznámých umělců naše publikum opakovaně oslovují. A nejsou to jen tyto aktivity. Eva vymyslela pro nekomerční televizi Noe cyklus Má vlast. Jedná se o koncerty po památných místech naší vlasti, kde opět získávají příležitost ti nejlepší z mladých umělců. Tento jedinečný počin má už na 60 dílů.
Příprava takových akcí musí být dost náročná časově i psychicky… Jak to zvládáte?
Příprava nám dělá radost, Evu baví vymýšlet jedinečné a neotřelé podoby koncertů a kombinovat účinkující. Důležití jsou však v neposlední řadě naši podporovatelé. Bez finančních prostředků bychom už dávno zkrachovali, zvláště v dnešní době, kdy se zdražování všeho „utrhlo ze řetězu“. Když potom sedíme v sále a vidíme nadšené publikum a šťastné interprety, máme hned nové síly do dalších dobrodružství.
Posloucháte třeba při cestování autem rádio? Jak vnímáte současnou moderní hudbu, co na ni říkáte?
Abych se přiznal, naše generace vyrůstala na divadle Semafor, na geniálních textech Jiřího Suchého, zpívali pěvci, jakými byli Karel Hála, Milan Chladil, Waldemar Matuška, Karel Gott, Hana Hegerová, Eva Pilarová, Věra Špinarová, skupina Olympic a ve světě Beatles či Bee Gees… Krásná hudba, krásné texty. Takže odpověď zní: rádio posloucháme kvůli dopravním zprávám, a pokud tam zazní něco z hudby, kterou máme rádi, tak si hlasitost přidáme.