Hradiště nedaleko Chlumce v Podkrušnohoří se stalo svědkem bitvy, kdy český kníže Soběslav I. zvítězil nad německými oddíly římského krále Lothara III., který se snažil pomoci k českému stolci Otovi Olomouckému. Ota v bitvě zahynul a s ním několik stovek mužů, Soběslavovo vojsko vykazovalo jen nepatrné ztráty.
Proč k tomu došlo?
V roce 1125 dosedl na knížecí stolec nejmladší syn prvního českého krále Vratislava II. Soběslav I. Česká společnost byla většinou spokojena. Několikrát musel v obavách o svůj život uprchnout do vyhnanství, unikl dokonce ze zajetí a proslul svou odvahou, rozhodností i rozvahou. Zdálo se, že po třiceti letech zmatků na knížecím trůnu stanul v čele našeho státu ten pravý muž.
Ovšem – nástupnický řád se tehdy řídil zásadami, které stanovil roku 1055 kníže Břetislav I., Soběslavův děd. Vláda měla připadnout vždy nejstaršímu mužskému členu přemyslovské dynastie. A v roce 1125 nebyl Soběslav zřejmě nejstarším žijícím Přemyslovcem. Pravděpodobně jím byl olomoucký kníže Ota, zvaný Černý, Soběslavův bratranec, a ten si dělal na pražský stolec nárok.
V roce 1125 dokonce události směřovaly k tomu, že jej získá. Panující kníže Vladislav I. byl vážně nemocen a v ten moment spěchal Soběslav do Čech, i když přímo do Prahy ne, protože se prý s Vladislavem nesnášel. Ostatně Vladislavova žena Richenza byla sestrou Otovy ženy Žofie, a tak by ráda viděla jako českého panovníka právě Otu.
Ctižádostivý Soběslav chápal, že podporu je třeba hledat jinde než v Praze. Objížděl tedy Čechy a snažil se získat přízeň vlivných mužů, což se celkem dařilo, ale na druhou stranu se nezdálo, že to bude stačit. V případě Vladislavova úmrtí to vypadalo na válku.
Otovy machinace
Taky olomoucký Ota nelenil, a aby Vladislavovu smrt nezmeškal a zajistil si vládu, přijel do Prahy. Ale v březnu 1125 uvítal ve vyšehradském paláci Vladislav i Soběslava a vzal ho na milost – tak jej vlastně uznal za svého nástupce. A Ota odjel s nepořízenou. Soběslav, jakmile se stal knížetem, také nelenil, vypravil se na Moravu a Otovi odňal Brněnsko. Co Ota? Prý zuřil a sliboval pomstu. Neměl ale sám dost sil, aby Soběslava svrhnul. Soběslav byl totiž prý velmi oblíben.
Udělal ale diplomatickou chybu, protože dal přednost vypořádání se s poměry na Moravě před návštěvou Říše, přitom její panovník, i když formálně, uděloval novému českému knížeti český stát v léno. A Soběslav nezajel ani za císařem Jindřichem V., ani za králem Lotharem, který roku 1125 Jindřicha vystřídal. Kdoví. Snad spoléhal na své dřívější dobré styky právě s Lotharem. Toho dokázal využít Ota.
V listopadu toho roku navštívil římského panovníka a žaloval na Soběslavovo nevhodné chování, jakožto jej zároveň přesvědčoval o svých nárocích na trůn. Sliboval Lotharovi peníze i drahé kovy a krom toho jej přesvědčil, že výprava do Čech nepřinese žádné oběti, protože čeští předáci Soběslava jistě opustí a přejdou na Otovu stranu. Lothar neodolal a rozhodl se Otovi pomoci – koneckonců – bude mít pak na českém stolci člověka, který mu bude zavázán.
Jenomže Lothar věděl, že mezi českými předáky je ve skutečnosti Soběslav oblíben a tak se nejprve pokusil o klidné řešení. Pozval Soběslava ke svému dvoru. Když se nedostavil, získal záminku k vojenskému tažení.
Vojenské tažení
Zima na přelomu let 1125 – 1126 byla údajně velmi krutá, ale Lothar uvěřil Otovi, že výprava bude krátká, a tak neshromáždil brannou moc z celé Říše, spolehnul se na bojovníky z východní poloviny saského vévodství.
Soběslavovi tyto manévry neunikly a také se připravoval. Bez ohledu na to, jak nejistý byl výsledek, ho podpořili téměř všichni, v čemž Otovy kalkulace zcela selhaly.
16. února 1126 přišla obleva a Lothar dal pokyn překročit míšeňsko-české pomezí. Jenomže jak začal tát sníh, rozšířily se potoky. Cesta byla namáhavá, jezdci museli raději sesednout z koní a také ze sebe sňali brnění, které značně znesnadňovalo pochod. Čelo výpravy vedl oddíl Otův, protože prý znal záludnosti terénu. Historikové se přesto nemohou ubránit dojmu, že Lothar pověřil tímto úkolem, který byl nejnebezpečnější, Otu schválně. Ostatně trůn chtěl Ota, Lothar ho pouze podporoval. Jejich družina postupovala v dlouhé koloně, bitevní formaci hodlali zaujmout až po průchodu pomezním hvozdem.
Čeští zvědové pracovali dobře. Soběslav očekával protivníky u hradiště Chlumce pod Krušnými horami. To mu sloužilo jako opěrný bod. Kaplan Vít, který třímal v ruce kopí s praporcem svatého Vojtěcha, promluvil. K bojovníkům prohlásil, že vidí svatého Václava, jak sedě na bílém koni bojuje za ně. Vojáci sice nic neviděli, ale věřili mu. Prý si už nepřipouštěli nějaké pochyby ohledně bitvy.
Bitva
Zato Ota si nevedl dobře. Jím vedené oddíly klopýtaly údolím, měly hlad a bojovníci ještě stále neměli nasazená brnění. Když tu náhle zjistili, že jsou v českém obklíčení. Na zformování šiku nebylo pomyšlení a utéct také nebylo kam. V bitvě, která se rozpoutala, Sasové nestačili vzdorovat dobře připraveným Čechům. Většinou byli zajati nebo padli, ostatně mrtvých byly stovky. Zahynul i Ota Olomoucký. Na české straně prý zemřeli tři lidé, ale to je sotva pravda, spíše nadsázka.
Král Lothar byl odříznut od přední skupiny a nemohl takovému masakru zabránit. Připravil se tedy na druhou fázi bitvy, kdy se uchýlil na nedalekou výšinu. Ovšem české vojsko obklíčilo návrší a přehradilo všechny cesty. Lothar mohl být buď poražen, nebo mohl vyjednávat – proto raději vyjednával. Soběslav prý pojal bitvu jako boží soud, nabídl mír, navrhl propuštění všech zajatců. Lothar samozřejmě souhlasil. Soběslav krom toho, že si vydobyl čest a slávu, získal v Lotharovi mocného spojence. Zemřel v roce 1140.