Ve své době kritizovaný malíř
Snad žádnému českému malíři se nedostalo za života tolika ústrků a nevraživosti od oficiální kritiky jako Alšovi. Zato se stal miláčkem obyčejných lidí, hvězdou první velikosti mezi ilustrátory knih. Svými obrazy pomáhal spolu s Aloisem Jiráskem vytvářet povědomí o naší národní minulosti. Pokud dnes mluvíme například o Janu Žižkovi, aniž si to uvědomujeme, představíme si ho právě tak, jak jej namaloval Aleš.
Mládí
Narodil se roku 1852 v jihočeských Miroticích v rodině městského písaře. V mládí ztratil oba starší bratry a tato krutá rána byla pravděpodobně příčinou předčasné smrti jeho matky. Po středoškolských studiích v Písku pokračoval od roku 1869 na pražské Akademii výtvarných umění. Záhy nato mu zemřel i otec, takže se musel obtížně živit jen vlastními silami. Od roku 1872 přispíval do českých a slovenských časopisů. Až do smrti se pak objevovaly jeho kresby ve Světozoru, Květech, Zlaté Praze, Humoristických listech i jinde. Jeho první větší prací byl karton Čechie ve slávě. (Karton je návrh na nástěnnou malbu, gobelín a tak dále. Aleš jich vytvořil za života značné množství, maloval je uhlem, tužkou nebo barvou na silnější papír. Jiní malíři je pak „překreslovali“ na stěny domů či interiérů).
Odchod ze školy
Když vytvořil historický obraz Zajetí krále Václava IV., setkal se na škole s nepochopením. Uvědomil si, že další studium by jej pouze zdržovalo od práce, a tak Akademii v roce 1877 opustil. Strávil pak několik šťastných tvůrčích let v Suchdole u statkáře Brandejse, mecenáše českých malířů. Právě zde vzniká Alšovo rozměrné historické plátno Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, dodnes fascinující téměř hmatatelným napětím.
Cyklus Vlast
Počátkem roku 1879 zvítězil Aleš s F. Ženíškem v soutěži na výzdobu foyeru Národního divadla cyklem přihlášeným pod heslem Okřídlená paleta. Aleš se tu projevil jako důstojný pokračovatel Mánesova díla. Cyklus Vlast líčí ve čtrnácti lunetách pouť jednotlivými kraji české země. Škoda jen, že Alšovy kartony na zdi foyeru překreslili jiní malíři, čímž značně oslabili autorovu dynamickou kresbu.
Těžké živobytí
Dodnes udivuje, proč tehdejší oficiální představitelé kultury tak zatvrzele odmítali nadaného malíře. Dokonce i Ottův slovník naučný v hesle Aleš sice chválí umělcovu lidovost, ale hned upozorňuje na technické nedostatky jeho kresby. Aleš se pochopitelně v důsledku nepříznivé kritiky dostával do obtížné finanční situace, z níž jej zachraňovaly drobné humorné a satirické kresby pro časopisy.
Roku 1883 vytváří významný ilustrační doprovod k Ohlasům písní ruských F. L. Čelakovského. Rázem tím pro sebe objevuje nové pole působnosti, na němž byl po léta nepřekonatelný. Dnes si stěží dovedeme představit klasická díla Jiráska či Raise bez jeho ilustračního doprovodu. Počátkem 80. let začíná spolupracovat také s architekty. Opravdovým skvostem byla výzdoba dvorany Živnostenské banky či vestibulu Staroměstské radnice v Praze.
Konečně slavný
Slavným se Aleš stává v roce 1895, kdy se podílí na výtvarných návrzích pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze. Ústřední matice školská tehdy začala vydávat svazečky národních písní, které si získaly nesmírnou popularitu právě díky Alšovým doprovodným kresbám. Později byly sebrány ve dvou svazcích Špalíčku jednoho sta národních písní a říkadel.
Mohlo by vás zajímat
Mikoláš Aleš zemřel roku 1913.
