Podzemní železnice: Nejednalo se o skutečnou železnici, ale o tajnou síť, kterou zavedli pomocníci uprchlých otroků

Uprchlí otroci často padli do rukou profesionálních lovců

Uprchlíci cestovali pěšky, sami nebo po malých skupinách, podél cest vedoucích lesy, většinou v noci. Občas se našli lidé, kteří byli ochotni jim pomoci – bývali to často propuštění bývalí otroci, kteří je přes den ukryli, než je poslali po nějaké zapadlé cestě do dalšího bezpečného útočiště. Uprchlíkům neustále hrozilo vyzrazení nebo to, že padnou do rukou lovců otroků. To byli profesionální lovci se zbraněmi a honicími psy, protože majitelé otroků slibovali za jejich dopadení nemalou odměnu. Dopadené uprchlíky čekal krutý trest, často vykonaný na veřejnosti, aby odradil ostatní.

Cestování otroků bylo velmi obtížné

Nejvýhodnější doba pro útěk byla zima, protože noci byly delší, a když dorazili k široké řece Ohio – hraniční linii mezi jižními otrokářskými státy a svobodnými státy Severu – byla zde naděje, že bude zamrzlá a oni ji přejdou pěšky. V severních státech už mohli volněji dýchat, fungovala tu veřejná síť pomocníků, svobodných černochů i bílých rodin, často spojených do abolicionistických (protiotrokářských) skupin. Všechny státy Severu zrušily obchod s otroky do roku 1807. V roce 1850 však pod tlakem mocné otrokářské jižanské lobby schválil americký Kongres Zákon o uprchlých otrocích, podle kterého bylo nezákonné pomáhat uprchlíkům i v severních státech. A tak i Sever přestal být bezpečným přístavem. Dokonce i svobodným otrokům hrozilo nebezpečí, protože lovcům otroků bylo jedno, koho chytí, a bývalí otroci jen těžko prokazovali, že jsou svobodní. Konečným cílem se tedy stala Kanada.

Otrokářství jako takové (na rozdíl od obchodu s otroky) bylo v celém Britském impériu zrušeno roku 1834. Nyní tedy uprchlíci cestovali přes severní státy až k Velkým jezerům, kde se mohl najít přátelsky nakloněný lodní kapitán. Do roku 1860 překročilo kanadskou hranici asi 30 tisíc uprchlíků.

Pomocné síti se začalo říkat „Podzemní železnice“

Důmyslný systém únikových cest začal vznikat už od konce 18. století. Kolem roku 1830 se poprvé objevil termín „Podzemní železnice“, jako narážka na skutečné železnice, které se tehdy v USA budovaly. Název patrně vymysleli zklamaní lovci otroků, kteří usuzovali, že jim kořist musela uniknout po nějaké tajné či skryté železnici.

Tuto metaforu ale s oblibou začali používat i ti, kteří uprchlíkům pomáhali. Bezpečné domy a kostely, které jim poskytovaly útočiště, se označovaly jako „stanice“, které řídili „přednostové“, tajným cestám se říkalo „tratě“, a ti, kteří pomáhali, se označovali jako „agenti“. Lidem poskytujícím peníze a ošacení se říkalo „akcionáři“ a těm, kteří osobně dělali průvodce, se říkalo „průvodčí“.

Našli se i hrdinové

Uprchlíkům pomáhaly na svobodu tisíce lidí, černých i bílých. Jedním z nejslavnějších byl William Still z Filadelfie, syn bývalých otroků a bojovník proti otrokářství. Vedl si záznamy, které se staly podkladem pamětí nazvaných Podzemní železnice, vydaných v roce 1872. A kvaker Levi Coffin pomohl udělat ze Cincinnati v Ohiu „Hlavní nádraží Podzemní železnice“. Spolu s manželkou Catherine pomohl více než dvěma tisícům jižanských uprchlíků.

Skotský imigrant Allan Pinkerton poskytl svou chatu v Dundee poblíž Chicaga jako „nádraží“. Později se proslavil jako zakladatel detektivní kanceláře. Další kvaker Thomas Garrett 40 let otevřeně poskytoval útočiště ve Wilmingtonu ve státě Delaware a měl pomoci více než 2700 lidem.  Další dobrou duší byl Frederick Douglass, bývalý otrok. Stal se známou tváří abolicionistického hnutí, ale nejslavnější „průvodčí“ byla zřejmě Harriet Tubmanová. Uprchla z otroctví v Marylandu roku 1849 a nejméně třináctkrát se vrátila na Jih, aby pomohla dalším uprchlíkům. Začalo se jí říkat „Mojžíš svého lidu“. Tradovalo se, že nepřišla o jediného člověka. Za její dopadení byla na Jihu vypsána vysoká odměna.

Harriet Beecher Stoweová měla své „nádraží“ poblíž Cincinnati a její román Chaloupka strýčka Toma, který vycházel ze skutečných případů, a vyšel roku 1852, se stal okamžitě bestsellerem a podařilo se mu ještě více vyburcovat protiotrokářské nálady.

Konečně došlo ke zrušení otroctví

Občanská válka, která vypukla v roce 1861, stála 600 tisíc životů, ale vítězství Severu v roce 1865 umožnilo Abrahamu Lincolnovi prosadit 13. dodatek k ústavě, kterým byli osvobozeni otroci v celých Spojených státech.

Témata článku