Hledáme pravdu v rozporuplných pramenech
Svatý František z Assisi inspiroval vznik řádu, který se však po jeho smrti ocitl v nelehké situaci. Jeho závěť byla anulována papežskou bulou a představení klášterů dokonce nařídili spálit její kopie. Už samotný životopis světce tak zůstává zahalen nejasnostmi.
Dokonce i první životopis od Tomáše z Celana byl později upravován a v mnoha ohledech působí zavádějícím dojmem. Najít „skutečného“ Františka je proto dodnes složitým úkolem.
Prožil zřejmě proměnu od rytíře k asketovi
František se narodil asi roku 1182 v Assisi do rodiny bohatého obchodníka s látkami. Jeho mládí se neslo ve znamení touhy po rytířské slávě. Zúčastnil se dokonce války mezi Assisi a Perugií, kde padl do zajetí a strávil rok v zajetí.
Právě tehdy se začala rodit jeho vnitřní proměna. Opuštěný rytířský ideál nahradil životem poustevníka. Toulal se jeskyněmi a rozpadlými kostely, stranil se společnosti a hledal hlubší smysl existence. K zásadnímu obratu mohlo dojít na více místech. Jedni historici ho spojují s kostelíkem Porciuncula, kde František vyslechl evangelium a rozhodl se žít v chudobě. Jiní poukazují na kostel svatého Damiána, kde měl slyšet Kristův hlas: „Oprav můj dům, vždyť se hroutí.“
Šířil ideál chudoby
Každopádně – František se rozhodl zasvětit život šíření evangelia. Vytvořil jednoduchou řeholi pro své následovníky a brzy se k němu přidali další – podle některých pramenů sedm druhů. Právě jemu se připisuje i vznik prvních živých betlémů. V roce 1223 v italském Grecciu představil scénu narození Krista doplněnou skutečnými zvířaty – voly a mulami. Tato tradice, jak víme, přežila dodnes.
Základem františkánské řehole byl slib absolutní chudoby. Bratři se nesměli dotýkat peněz, nesměli vlastnit majetek a měli žít v neustálém pohybu. Neměli kláštery ani domy. Přespávali ve stodolách, živili se příležitostnou prací a žebráním. Původní pravidla – známá jako Regula Primitiva – byla tvořena téměř výhradně citacemi z evangelií.
Šlo o radikální návrat k ideálu apoštolské církve.
Mohlo by vás zajímat
Putoval světem a přesvědčoval i mocné
Navzdory svému odporu k bohatství dokázal František oslovit nejen chudé, ale i vzdělané a zámožné vrstvy. V jeho společenství se setkávali laici i kněží. Společně putovali od města k městu, kázali na náměstích a obraceli se především na městské obyvatelstvo, kde podle nich bujel hřích.
Roku 1210 dorazil František do Říma a přesvědčil papeže Inocence III., aby jeho způsob života schválil. Řád se začal rychle šířit i za hranice Itálie.
Narazili ovšem na realitu
Po Františkově smrti však ideál narazil na tvrdou realitu. Řehole schválená papežem Honoriem III. v roce 1223 stále zakazovala vlastnictví i kontakt s penězi. Jenže jak měli bratři fungovat bez kostelů? Jak mohli kázat a sloužit věřícím bez zázemí?
Roku 1230 proto papež Řehoř IX. zasáhl a hledal řešení. Nařídil, aby františkáni jmenovali správce, kteří budou spravovat finance za ně. Právě v tomto okamžiku se původní ideál začal drolit.
Příběh františkánů ukazuje, jak tenká je hranice mezi ideálem a realitou. Radikální chudoba, která měla očistit víru, se ukázala jako obtížně udržitelná v každodenním světě. František chtěl církev zbavit majetku a vrátit ji k prostotě. Jeho následovníci však museli čelit otázce, která zůstává aktuální dodnes. Lze žít čistě podle ideálů?
