Vyrazili na Měsíc
Po úspěšných přistáních na Měsíci začínali Američané považovat podobné výpravy téměř za samozřejmost. Nikdo netušil, že právě třetí plánované přistání na Měsíci se zapíše do dějin úplně jinak.
V dubnu roku 1970 odstartovala mise Apollo 13 s velitelem Jimem Lovellem, kterého doprovázeli Fred Haise a Jack Swigert. Ten nahradil jen několik dní před startem Kena Mattinglyho poté, co ten přišel do kontaktu s člověkem nakaženým zarděnkami.
První dva dny letu probíhaly bez větších komplikací. Posádka směřovala k Měsíci a vše nasvědčovalo tomu, že půjde o další úspěšnou výpravu.
Zažili osudovou explozi
Asi po 56 hodinách letu astronauti provedli běžnou operaci – promíchání kapalného kyslíku v nádržích. Místo očekávaného výsledku se však ozvala silná rána. Jedna z kyslíkových nádrží explodovala a poškodila servisní modul, tedy část kosmické lodi, která zajišťovala výrobu elektřiny, zásobování kyslíkem i pohon. Posádka zároveň sledovala, jak rychle ubývá energie i kyslíku.
Právě tehdy Jack Swigert pronesl větu, která vešla do historie: „Houstone, máme tu problém.“
Brzy bylo jasné, že nejde jen o technickou závadu, ale o situaci, která může stát všechny tři astronauty život.
Využili měsíční modul jako záchranný člun
Kosmická loď Apollo se skládala ze dvou hlavních částí. Velitelský a servisní modul (CSM) sloužil k letu mezi Zemí a Měsícem, zatímco měsíční modul (LM) byl určen pouze k přistání na měsíčním povrchu.
Mohlo by vás zajímat
Právě měsíční modul se však stal záchranou celé posádky.
Astronauti se přesunuli do modulu Aquarius, který původně vůbec neměl sloužit jako obytný prostor pro tři lidi během několikadenní cesty. Ve velitelském modulu Odyssey naopak vypnuli téměř všechny systémy, aby uchovali minimum energie potřebné pro závěrečný návrat na Zemi.
Bojovali s chladem i nedostatkem vzduchu
Životní podmínky na palubě byly stále horší. V malém prostoru panoval chlad, vysoká vlhkost a posádka musela šetřit vodou i elektřinou.
Brzy se objevil další vážný problém. Filtry, které odstraňovaly z ovzduší jedovatý oxid uhličitý, přestávaly stačit. Náhradní filtry z velitelského modulu však měly jiný tvar a do měsíčního modulu nepasovaly. Inženýři v řídicím středisku NASA proto během několika hodin navrhli improvizované řešení. Astronauti z běžně dostupných materiálů, jako byly plastové obaly, karton a lepicí páska, sestavili nový adaptér, díky němuž mohli filtry bezpečně používat.
Obletěli Měsíc a zamířili domů
Poškozený hlavní motor nebylo možné spolehlivě využít, proto musela posádka provádět důležité korekce dráhy pomocí motoru měsíčního modulu. Orientovala se přitom podle hvězd a Země.
Řídicí středisko rozhodlo, že jedinou šancí na záchranu bude využít gravitaci Měsíce. Apollo 13 jej proto obletělo po takzvané trajektorii volného návratu. Měsíční gravitace kosmickou loď doslova „vymrštila“ zpět směrem k Zemi, aniž by bylo potřeba velké množství paliva. Šlo o mimořádně riskantní manévr, který vyžadoval naprostou přesnost.
Vrátili se jako hrdinové
Dne 17. dubna 1970 se astronauti krátce před vstupem do atmosféry přesunuli zpět do velitelského modulu. Poškozený servisní modul i měsíční modul odhodili a připravili se na nejnáročnější část celé mise. Po několika nekonečných minutách rádiového ticha, kdy miliony lidí po celém světě napjatě čekaly na zprávy, se padáky konečně otevřely.
Velitelský modul bezpečně přistál v Tichém oceánu. Přestože Apollo 13 nikdy na Měsíci nepřistálo, stalo se jednou z nejslavnějších misí v dějinách kosmonautiky. Díky odvaze astronautů a mimořádné práci lidí v řídicím středisku se totiž podařilo proměnit téměř beznadějnou situaci v jeden z největších záchranných úspěchů kosmonautiky.
