Nejposvátnější místa světa pro lidi znamenají spojení s bohy, ale i s předky

Sídlo Pavoučí ženy sahá prý až do nebes

Vysoko na vrcholku věžovité Pavoučí skály, sahající až do nebes, sídlí podle Navahů z amerického Jihozápadu bohyně země, Pavoučí žena. Jejím sídlem je tak štíhlý monolit z červeného pískovce, který se tyčí do výšky 240 metrů nad dnem kaňonu De Chelly v severovýchodní Arizoně.

Kaňon obývaly v různých dobách staré národy košíkářských kultur, předchůdců kultury Pueblo, později kmeny Navahů, Hopiů a různá malá společenství obyvatel skalních útesů. Podle mytologie indiánů kmene Hopi střeží sídlo Pavoučí ženy bránu, kterou na počátku času vycházeli lidé z lůna matky země. Jak vypráví jedna indiánská pověst, bůh vesmíru Sotuknang stvořil Pavoučí ženu, aby se stala jeho pomocnicí na zemi. Indiáni považovali Sotuknangovu zástupkyni za moudrou, starou ženu. Byla prostřednicí mezi lidským a božským světem a někdy také přemisťovala lidi mezi těmito dvěma sférami – jejich duše nosila v košíčku spleteném z vlákna své pavučiny.

Pupek světa ve starověkém Řecku se nazývá omphalos

Podle klasické řecké mytologie vypustil Zeus, král bohů a lidí, z protilehlých konců světa dva orly, aby našel střed svého panství. Velcí ptáci přelétli širou zemi a setkali se v úrodném Delfském údolí na jižním svahu Parnasu. Tento bod byl označen kamenem zvaným omphalos, což je zároveň řecký výraz pro pupek.

Na tomto místě byl postaven Apollónův chrám, který se stal domovem uctívané delfské věštkyně. Podle staré pověsti věštkyně Pýthie sedávala nad propastí pod chrámem a vdechovala výpary unikající ze země. V extázi vyprávěla o událostech, které se teprve měly odehrát. Její slova pak převáděli delfští kněží do veršů. Bylo známo, že králové i prostý lid se obrací k věštkyni o rady v naději, že nahlédnutím do budoucnosti překonají běžná časová omezení.

Svatá hora v Tibetu je odedávna posvátným místem asijských národů

V čisté, strohé atmosféře pohoří Kailas v západním Tibetu – jedné z nejvýše položených, nejodlehlejších a nejpustších končin země – stojí hora Kailas, odedávna svaté místo asijských národů. U tohoto štítu se prolínají bohaté a spletité kosmologie čtyř různých náboženství, jejichž vyznavači přicházeli k ledem pokrytým úbočím této hory po více než tisíc let.

Tibetský světec Milarepa ve 12. století napsal, že Buddhovo proroctví říká zcela správně, že pupkem světa je tato sněžná hora, místo, kde tančí sněžní leopardi. Pro hinduisty, stoupence džinismu a přívržence předbuddhistické sekty Bonpo, je hora Kailas středem světa a sídlem bohů, kde se snoubí pomíjivé s věčným.

Hinduisté a buddhisté věří, že tato hora je pozemským ztělesněním mytické „hory světa“ Meru. Úpatí tohoto bájného štítu prý leží v pekle, zatímco jeho vrcholek se nachází v nejvyšších sférách nebes. Hinduistické učení také říká, že na jeho vrcholku pramení svatá řeka Ganga.

Tajemné jezero vysoko v Andách se stalo kolébkou incké civilizace

Na větrné pláni v Andách, na hranici mezi Bolívií a Peru, se rozprostírá jezero Titicaca, tajemná kolébka incké civilizace. V kosmologii vznešených Inků, která pojímala čas jako střídání dlouhých věků, bylo jezero Titicaca o rozloze 8300 kilometrů čtverečních – druhé největší v Jižní Americe – místem znovuzrození a milníkem. Podle legendy o Dětech Slunce, jedné z verzí inckého mýtu o stvoření světa, šla naše současná civilizace v patách době temna a chaosu.

Bůh Slunce pozoroval lidi, jak žijí své životy v primitivním, barbarském světě a z lítosti nad nimi plakal. Seslal na zem svého syna a dceru – Manco Capaca a Mama Ocllu, aby lidstvo naučili uctívat ho a osvojit si civilizovaný způsob života. Tito spasitelé měli lidstvo naučit umění pěstovat rostliny a obilí. Bůh Slunce ponechal své děti na ostrově uprostřed jezera Titicaca, odkud se vydaly budovat Inckou říši.

Australská svatyně času snění znamená pro domorodce spojení s předky

Hluboko v australské buši se náhle nad planinou s křovinným porostem jako přízrak vynoří 343 metry vysoký masiv Ayers Rock, mohutná klenba z arkozovitého pískovce. Pro domorodé Pitjantjatjary, kteří v této oblasti sídlí, znamenají rýhy v erodovaném povrchu monolitu geofyzikální hieroglyfy, které svědčí o dávném období zvaném čas snění.

Byl to posvátný, bájný čas, kdy se utvářel svět. Z jednotvárné pustiny se vynořily obří pololidské bytosti, které se potulovaly po zemi a bojovaly proti sobě stejně jako později lidé. Když čas snění skončil, objevily se v krajině různé přírodní útvary, jako skály, kopce a prameny, které měly být připomínkou vyhynulé doby.

Jižní stěna Ayers Rock připomíná památku bitvy mezi dvěma kmeny hadích lidí, totemových předchůdců Pijantjatjarů. Vodní skvrna, která se na stěně objevila, znázorňuje krev poraženého nepřítele.

Takové legendy přispívají k chápání času jako cyklů, které v nekonečném opakování spojují domorodce s jejich předky z času snění. Minulost, přítomnost a budoucnost jsou pro ně neodlučitelně spjaty.

Témata článku